Kokořínskem většinou pouze projíždím, mám k němu dluh

Sopranistka Gabriela Eibenová, dvorní sólistka Ensemble Inégal, jednoho z našich renomovaných souborů staré hudby, vystoupí ve mšenském evangelickém kostele v sobotu 15. září v rámci Dnů evropského kulturního dědictví. Paní Eibenové jsme proto položili několik otázek.

Dlouhodobě se věnujete interpretaci takzvané staré hudby. Co vás k této specializaci přivedlo?

Láska ke staré hudbě přece! Ale cesty byly samozřejmě méně přímočaré. Se spoustou odboček a návratů. Stěžejních momentů bylo více. Tak například hned z počátku mé pěvecké výuky v útlém dětství sehrála nepřímo zásadní roli má paní učitelka Libuše Tomišková, která mě vedla k přirozenému hudebnímu projevu. Žádný patos, velká gesta, něco vyumělkovaného. To vše je při interpretaci staré hudby klíčové. Za druhé jsem milovala Knížku polyfonní hry pro klavír a pořád jsem si ji do nekonečna přehrávala. Polyfonie a fuga – neustálé proplétání několika hlasů v rámci perfektního řádu - to je doména renesance a baroka. A za třetí jsem se na konzervatoři v Praze setkala s anglickým tenoristou Jamesem Griffettem, specialistou na starou hudbu, který tam vedl mistrovskou třídu a tehdy jednoznačně pojmenoval a ovlivnil mé další profesní směřování.

Ve Mšeně uvedete orfeovský program. Můžete přiblížit význam mýtu o Orfeovi pro barokní hudbu?

Celé baroko se neustále upínalo k antice, vždyť na samém počátku hudebního baroka byla snaha rekonstruovat antické drama s hudbou, a vznikla tak jako vedlejší produkt opera! Z antické minulosti se nám dochovalo nepřeberné množství dokladů o hudební teorii, ale s dešifrováním hudebního zápisu je to už mnohem horší. Hudebních památek z té doby máme vůbec jen pouhý zlomek. Skladatelé kolem roku 1600 tak museli přijít s vlastním, novým stylem, klíčové bylo slovo, jeho význam a s ním související afekt. Orfeus byl bájný pěvec, měl božskou lyru a svým zpěvem a hrou dojal snad vše, co bylo na povrchu zemském i pod ním. Lásku, pohnutí, žal, to vše vyjadřoval hudbou, s její pomocí dokázal brány otevírat a skály lámat. Převratným dílem tohoto období s epochálním významem pro celé následující dějiny hudby byla opera Orfeo od italského skladatele Claudia Monteverdiho, ukázka z této opery zazní i na našem společném koncertě.

Jaký je váš vztah ke Kokořínsku a Máchovu kraji?

Nejpříhodnější slovo je asi dluh. Ano, mám velký dluh k tomuto krásnému kraji, jímž často projíždím cestou na koncerty tam a zpět, a nikdy není vhodná doba a dost času se zastavit a pobýt. Jako dítě jsem zde určitě byla, byla jsem z takové té typické kulturně-výletní rodiny „hrady-zámky“. Ale svým vlastním dětem to ještě dlužím.

Co vás čeká v nadcházející sezóně? Kde se s vámi mohou posluchači setkat?

Blíží se Svatováclavský festival v Ostravě, kde budeme prezentovat další z nových premiér českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky, dále říjnový Zelenka Festival Praha Drážďany, který je v produkci mého domovského souboru Ensemble Inégal, společné autorské představení Slzy Eliny Makropulos, jež vzniklo ve spolupráci s režisérkou Magdalenou Švecovou a odehrajeme ho v listopadu dvakrát v Brně a jednou v Praze, Michnova Loutna česká v prosinci opět v Ostravě, další autorské představení, tentokrát pro děti, v režii Evgeny Ibragimova „Loutkando Grando aneb kouzelné hraní s barokní hudbou“ odehrajeme třikrát v prosinci v Praze. Výhledově pak festivaly v Bozar a Lipsku, koncerty ve Španělsku. Nejblíže však, dokud je ještě dostatečně teplo v kostelích, mě čekají koncerty v rámci Českého varhanního festivalu s mým mužem Adamem Viktorou. A místa? Kdyně, Lštění, Choteč, Bělá nad Radbuzou, Vlachovo Březí, Skořenice... A samozřejmě 15. září koncert s mými milými přáteli ve Mšeně!

David Bidlo