Ohlas na článek z minulého čísla Mšenských novin
V minulém vydání Mšenských novin mě velice zaujala diskuze na téma uctění památky obětí holocaustu, kterýžto den připadá na 27. ledna. S blížícím se výročím sedmdesáti let od konce 2. světové války by se vzpomínka na ni a její mrtvé i živé oběti měla stát aktuální nejen v tom dnu, který je vyhlášen výročím, ale dennodenně. Paní Živná se nás, občanů Mšena, ptá, zda má smysl stavět pomníky, když pak nejsme schopní či ochotní položit kytičku. Myslím si, že ano, i v současné době neztratily pomníky smysl.
Položení kytice jako důkazu pro naše okolí, že jsme nezapomněli, je jistě chvályhodné, ale domnívám se, že základ pro ono „nezapomenutí“ se rodí někde jinde. Každý z nás, rodičů, bez výjimky, je zodpovědný za to, aby další generace nezapomněla, jakých zvěrstev je člověk schopen. Možná namítnete, že od toho jsou učitelé dějepisu, historici a další vzdělané osoby, aby informovali děti o době 2. světové války. Ale ruku na srdce – první na řadě, kdo má podat svědectví, je rodina. A i když se zdá, že pubertální děti názory rodičů ignorují, nenechme se mýlit. Ony pubertální děti, jakmile dospějí, obvykle přijmou postoje svých rodičů. Každý z nás by tedy měl jít příkladem a děti upozorňovat na to, co dokáže fanatismus v jakékoli době a podobě.
Většina z nás hrůzy 2. světové války nezažila, většina z nás ani není židovského původu, tak o čem dětem vyprávět? Co třeba o tom, co během druhé světové války zažívali naši vlastní předci, prarodiče a rodiče? Osudy nás všech byly 2. světovou válkou – byť nepřímo – ovlivněny. To naše babičky se strachovaly o své blízké během náletů, to naši dědečkové museli zatínat zuby při demobilizaci, to naši vlastní předci plakali při „Mnichovu“, to naši příbuzní kolaborovali, to naše rodina utíkala z obsazených Sudet, to naše rodina po válce zabírala sudetské území. Vidíte? To krev, z níž jsme my všichni povstali, prožila druhou světovou válku.
Slovo pomník je od dnes již zastaralého „pomníti“ – nezapomenouti, příbuznému vzpomenouti. Kolem pomníku věnovaného obětem holocaustu chodívám každý všední den do práce. A není jediné ráno, abych si při pohledu na něj nevzpomněla na oběti fašismu. Nikoli jen na ty, jejichž jména jsou na něm zvěčněna, ale na všechny. Nejen na 6 milionů Židů zavražděných v koncentračních táborech, ale i na všechny ostatní, do jejichž osudů vstoupila 2. světová válka. Pokusme se společně „neztratit paměť“, předávat příběhy svých předků dál. Bez toho bude pokládání kytic jen prázdným gestem.
Vladislava Kaulerová Vaňková