Nikdy mi to nedá, abych neprojevila strach, že se prostěradla nevejdou do pračky. Prostěradla pro mě budou už navždycky ohromné kusy bílých lněných pláten, jaká jsem vídala v dětství. Žádné uzlíčky froté prostěradel, které se v horké létě stávají nesnesitelné a v prádelníku je dáváme do krabic, neboť jinak uložit nejdou. Babička měla na prostěradla zvláštní skříň. Ženské ty plachty, obháčkované hrubými krajkami, praly pomocí měkkých kartáčů a máchaly v řece. Nikdy se již nedozvím, kam to bohatství bábiny skříně vlastně zmizelo. Kdo použil chladivá, trochu škrablavá prostěradla a nač.

   Televize mi donesla až do domu informaci, že se nepracuje ve lnárně. Jaká škoda! Ve Veselé nad Lužnicí se naučili ve druhé polovině dvacátého století tkát ze lnu krásná jemná plátna. Velká část té výroby šla na vývoz. Len se již prý téměř neseje. Rovněž žita se seje jenom málo. Dlouhá žitná sláma a proutky – špánky nařezané z pružných větví borovice Blatky, to byl materiál na výrobu celé řady užitečných věcí (ošatky, košnice, rohože atd.). Celé odvětví ruční výroby zaniklo. Z mnoha keramických a hrnčířských dílen, postavených často přímo na nalezištích čistých šedobílých jílů, jich dnes pracuje jen pár. Aby vyhověli dnešnímu vkusu, nebo nevím z jakého důvodu, kazí ten překrásný jíl tím, že ho mísí se šamotem. Výsledky jsou pro člověka s citem pro krásu ubohé. Sklárna v Chlumu u Třeboně ukončila výrobu. Dováží se prý sklenice zdobené malůvkami, které poškozují zdraví. To se nenašel nikdo, kdo by upozornil, jak nápadité a zvláštní matové výbrusy skla se v Chlumu dělaly?

   V těchto dnech skončila výroba i v továrničce „Jitka“ v Jindřichově Hradci, již poslední z celého svazku textilek v Jižních Čechách. V bývalé Ladovce, továrně na šicí stroje, se procuje velmi omezeně. V budějovické továrně Sfinx (na smaltované nádobí) se výroba zastavila úplně.

   Nemohu za to, ale jen zavzpomínám, defilují mi před očima řady lidí, které jsem znávala. Lidí nadaných a hrdých. Spoléhali na sebe, na svůj um. Uživili se na té podzolové nebo bažinaté zemi bez pomoci státu. Namáhali si hlavy i ruce v častých zkouškách, co ještě vyrobit z toho, co jim tamní příroda poskytla. Ožije ještě někdy v budoucnu ta země pracovním ruchem, nebo tam budou jenom pyšně odfukovat cívky chladicích věží Temelína?

   Z čisté sentimentality jsem si letos zasela záhon lnu. V prodejně již ten „obyčejný“ nebyl. Prý mají jen okrasný, řekla prodavačka. To nevadí, pomyslela jsem si, len jako len. Okrasný bude asi mít větší modré květy. Omyl. Právě mi rozkvetl celý záhon lnu rudými květy! Dá se dnes ještě něčemu věřit?!

Ludmila Svátková