Polibek pod rozkvetlou třešní je dávnou tradicí

Přestože tomu počasí neodpovídá, pomalu a jistě se blížíme k létu. V tomto dílu našeho historického putování nejdříve nahlédneme do kalendáře našich předků, kde se zastavíme u květnových svátků. Nakonec se zaměříme na další možnosti, využitelné při hledání předků.

Na úvod využiji citaci z knihy Rok na vsi od známého spisovatele a dramatika Aloise Mrštíka, plně zachycující atmosféru probouzející se přírody. „V noci Filipojakubské. Satanské bouře dubna ulehly a v zelenající se lůžko Habrůvky zavanul vlahý klid májových nocí. Příroda chvatně dokonávala, co jí na ústrojí ještě chybělo, a než minul den posledního dubna, byla tu krásná, teplá, milá a zralá ku přijetí prvního máje. Máj! Bože, jak se to dýchalo v závanu prudce rašících strání! Hřbety kopců v jedno slity sněžným květem třešní, jak posněžené balvany vylehovaly z údolí к nebi a v celých kyticích sněhobílých korun vršily se na slunci.“

Víte, že pojmenování květen poprvé použil Josef Jungmann? Stalo se tak roku 1805, když překládal román od francouzského spisovatele Chateaubrianda. Inspiroval se zřejmě francouzským revolučním kalendářem a měsícem floreal (měsíc květů).

Před svátkem sv. Filipa a Jakuba Mladšího, světců oslavovaných 3. května, přetrval až do dnešních dnů lidový zvyk pálení čarodějnic. Děje se tak večer a noc před začátkem května, kdy se na kopcích a rozcestích slétávají čarodějnice škodící okolí. Proti zlu naši předci bojovali především ochranou svých majetků, aby ničemná síla nemohla proniknout do jejich stavení. Svěcená křída posloužila k nakreslení křížků nad vstupní dveře, větve bezu a dřišťálu potom hospodyně strkaly za okna. Ochranou moc měla i snítka kočiček a lipové lýčí.

Ohromné zapálené vatry se přeskakovaly nebo se od nich zapalovala smolou a kolomazí napuštěná pometla. Ta mládenci vyhazovali do vzduchu, snažíc se vyhodit je co nejvýše. Samozřejmě toto počínání mnohdy skončilo tragicky, protože s ohněm není radno si zahrávat.

Pravý opak tohoto svátku následoval o pár dní později, kdy byl slaven sv. Florián, ochránce před požárem a patron všech hasičů.

V každém domku se našla soška, nebo alespoň svatý obrázek. Výjimkou nebyly ani nápisy žádající sv. Floriána o ochranu před červeným kohoutem. Vidět je bylo možné na stodolách a hospodářských budovách.

Na svatého Floriána, tedy 4. května, se nesmělo kouřit, rozdělávat oheň nebo jinak s ohněm pracovat. Zákaz se nevyhnul ani kovářům. V tento den se čistila vyhaslá výheň, kladiva zůstávala ležet křížem na kovadlině.

Tradicí, trvající do dnešních dnů, je bezpochyby stavění májky v centru obce a prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní.

Podíváme-li se do mšenských matrik, nejdeme v roce 1867 hned několik květnových svateb.

Dva dny po sv. Floriánu se ženil již plnoletý Čeněk Kozlík z domu č. 229. Zastával několik funkcí, byl koželuhem, hostinským, ale také reservním vojínem c.k. pěšího pluku č. 36. Ten patřil mezi nejstarší pluky císařské armády. Po napoleonských válkách se doplňujícím odvodem pluku stala Mladá Boleslav. Za zmínku jistě stojí, že v něm od roku 1878 sloužil korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty, zvané Sissi. Čeněk musel mít před svatbou povolení od c.k. plukovního velitelství, čehož se mu naštěstí 15. dubna z Olomouce dostalo. Zajímá-li vás vojenská problematika, doporučuji navštívit stránky Digitální studovny Ministerstva obrany České republiky (https://kramerius.army.cz/). Naleznete zde zpřístupněné vojenské matriky, periodika
a monografie. Další zajímavé databáze a odkazy najdete na http://www.vuapraha.cz/. Máte staré fotografie svých předků v uniformách a nevíte, kam je zařadit? Radu vám mohou poskytnout vojenští historikové ve facebookové skupině Jak se žilo za Rakouska-Uherska.

Čeňkův otec František, zámečník a hostinský, se svatby bohužel nedožil, zemřel roku 1861 na souchotiny. Byla přítomna jen ženichova matka Anna, rozená Jandová. Budoucí paní Kozlíková se jmenovala Marie Jelínková a bydlela v domě č. 92, kde se také konala svatba. Pocházela z rodiny měšťana Václava Jelínka a Anny, rozené Huňkové. Protože za Rakouska-Uherska byl člověk zletilý dovršením 24 let, musel Anně, které zbýval do plnoletosti rok, svatbu povolit otec. První potomek, syn František Serafín, přišel na svět v březnu následujícího roku.