Odborníci šikmou věž narovnali o dva metry

Toskánsko. Jeden z nejkrásnějších regionů Itálie nabízí nepřeberné množství nádherných měst a kouzelný krajinný reliéf. Byl jsem tam už vícekrát a vždy objevuji něco nového. Zmíním se o Pise, hlavním městě stejnojmenné provincie.

Leží asi deset kilometrů od pobřeží Ligurského moře na severozápadě Itálie. Už v pátém století před Kristem se zde usadili Ligurové. Řada dalších národností se zde vystřídala a od 11. do 15. století došlo k největšímu rozmachu, zejména zásluhou rodu Medicejů. Rozloženo je na březích řeky Arno a v současné době zde žije devadesát tisíc obyvatel. Hlavní památky se soustřeďují na náměstí Piazza dei Miracoli, to znamená Náměstí zázraků. Uprostřed stojí dóm, nejvýznamnější památka románsko-pisánského slohu, postaven byl v letech 1064 - 1118. Má tvar latinského kříže, je zasvěcený Panně Marii Assuntě a je považován za vrcholné dílo románské architektury. V 16. století částečně vyhořel a dočkal se přestavby. Interiér je plný nádherné výzdoby od předních italských mistrů, nestačíme tu krásu vstřebávat. Nejvíce mě zaujaly mohutné vchodové dveře Portale di san Ranieri z 12. století. Celé z bronzu a zdobené četnými plastickými biblickými výjevy. Hned naproti postavené Baptistérium, což je křestní kaple z 12. století, patří mezi největší v celé Itálii. V průměru měří třicet metrů a zdobí jej tři patra románských oblouků zakončených věžičkami a kupolí. Interiér ukrývá mramorovou kazatelnu a vše kolem tvoří reliéfy znázorňujíci narození Krista, ukřižování a další biblické výjevy. Na severní straně náměstí stojí hřbitov Camposanto, který sloužil v minulostí jako místo posledního odpočinku bohatých místních občanů a podle pověsti sem byla dovezena půda ze Svaté země. Zachovaly se zde i vzácné římské sarkofágy a hrobky s bohatou sochařskou výzdobou. Za 2. světové války byl dělostřeleckou palbou dost poškozen. Tam se nedostaneme, je zavřený.

A to nejvíc navštěvované si nechávám na konec. Torre Pendente, 56 metrů vysoká šikmá věž je hlavním lákadlem města, taky se zde soustřeďuje nejvíce turistů. Se stavbou začali roku 1173 a po dvanácti letech, kdy měli hotová tři patra, museli svou činnost zastavit. Věž se začala naklánět, příčinou byly mělké základy a příliš měkká podložní hornina. Po sto letech se stavbou pokračovali, dostali se na současnou výšku a dále svůj pokus o vystavení v té době nejvyšší věže vzdali. Před několika lety měření ukázalo, že náklon se mírně zvětšuje a hrozilo, že se věž zlomí nebo celá zřítí.

Odbornící z několika zemí bádali a bádali a nakonec přišli na to, jak dílo zachránit. Na opačné straně náklonu k věži u paty připevnili množství olověných desek, do země navrtali hluboké otvory, část země vysáli a do děr napustili vodu. Vzniklo v nich řídké bahno, to postupně odsávali a po několika opakováních se vytvořily podzemní prostory a věž se začala vlastní vahou pomalu částečně narovnávat. Vrátila se o dva metry zpět, měřeno na vrcholu. Vypadá, to, že je zatím zachráněna. Její náklon se stále měří a prý je stabilizován.

Dole uvnitř věže mají vrchol techniky představující měřicí zařízení. Shora spuštěné ocelové lano, na dolním konci těžký ocelový válec s hrotem a pod ním v desce vyrytý kříž. Jednoduché, co? Taková trochu větší zednická olovnice. Stále to kontrolují a prý je to zatím OK. Jdeme po kamenných schodech nahoru. Chvíli to trvá a konečně stojíme namačkáni se spoustou dalších turistů na vrcholové vyhlídce se zvonicí a celou okolní krásu pozorujeme z ptačí perspektivy, nádhera. Všechny zdejší památky máme kolem sebe.

Zajímavé je, že pod věží na nakloněné straně skoro nikdo nechodí, raději z druhé strany. Ostatní, ne už tak zajímavé části města vidíme všude kolem a na severu se ukazují vrcholy Apuánských Alp. Bylo to tu nádherné, vůbec se nám z města nechce. Jdeme k parkovišti a pokračujeme v putování po dalších toskánských městech. Ciao Pisa, citta bella!