Každá druhá hospoda nese Shakespearovo jméno

Při průjezdu Anglie z jihu na sever nelze vynechat jedno z nejvíce navštěvovaných míst. Stradford upon Avon nás vítá slunečným počasím a především nádhernou architekturou. Město založil král Richard I. už ke konci dvanáctého století. Svůj věhlas ovšem získalo až narozením velkého dramatika Williama Shakespeara.

Celkem nenápadný rodný dům na Henley Street, který zakoupil dramatikův otec, nyní slouží jako muzeum. Dá se navštívit, ovšem za dost vysoké vstupné a ve dvou místnostech prý vystavují jen rukopisy a dramatikovy osobní věci.

Pokračuji proto dál úzkými ulicemi s nádhernými hrázděnými domy. Téměř každý má jiný tvar, jsou v dokonalém stavu a přízemí jejich majitelé proměnili na obchůdky se vším možným, převažují ale hospody. Každá druhá má v názvu Shakespeare, prý se jedná o ty, které dramatik nejvíce navštěvoval. Musel to být skutečný pivní borec, když po něm pojmenovali tolik hospod. Jeho jméno jsme našli i na dlouhé jednopatrové budově vedle radnice, což je škola, ve které se mladý William učil.

Do jedné hospody se jdu podívat, ale nic moc. Samý plastový nábytek a nerezová pípa. O kus dál v ulici Hight Street vlaje na vysokém hrázděném domku americká vlajka.

V domě bydlela matka Johna Harwarda, zakladatele známé americké univerzity. Podél Avony se dostávám ke květinovému parku s množstvím soch. Hned za ním navštívím krásný gotický kostel Nejsvětější Trojice. V něm byl dramatik pokřtěn, oženil se zde a aby toho nebylo málo, je v něm i pohřben se všemi členy své rodiny. K místu jeho odpočinku se ale nedostanu, zavírají a už neprodávají vstupenky. Podle fotografií na panelu se jedná jen o jednoduchý náhrobek s černou deskou a se jménem. Mám ještě hodinu času, zajdu se podívat k řece, ta tady není moc široká a pěkně se klikatí. Kolem ní vybudovali krásné parky, restaurace a už z dálky vidím památník Shakespeara. Sedí na židli na vysokém podstavci obklopen čtyřmi sochami hrdinů z jeho her, vše z bronzu. Přímo na mě kouká jeden z nich, jednou rukou si podpírá hlavu jakoby přemýšlel a v druhé drží lidskou lebku. Kdopak to asi je?

Procházím kolem ramen řeky, plavou na ní dlouhé čluny s restauracemi a slouží jako výletní, na některých lidé i bydlí. Celá oblast je propojena důmyslným systémem řek a kanálů, takže se dá po vodě plout po velké části jihozápadní Anglie. Po vodě plave množství vodního ptactva, převládají kachny, divoké husy a labutě. Nemají se tu asi špatně, lidi je sem chodí krmit.

Vracím se pomalu na místo srazu a v jedné uličce mě upoutávají dvě zajímavosti. Kdo zná anglické pohádky, ví, kdo je Teddy Bear, jemu je věnován obchod. Všude samý medvěd, je úplně na všem, na textilu, keramice a snad stovky plastových a plyšových medvědů, zkrátka medvědí ráj. Jeden Teddy Bear ve skutečné velikosti stojí přímo před obchodem. Jdu se podívat i dovnitř. Ještěže alespoň prodavačky jsou pravé, kdyby ale na sobě měly medvědí kůži, vůbec bych se nedivil. Hned vedle mě nápisy upozorňují na Dům strašidel. Nejde jen o záhadné postavy z dramatikových her, ale i o strašidla ze všech dob a míst Anglie. Pán u vchodu mi říká, že otevírají až večer, ale můžu si prohlédnout to, co je venku na dvoře, a okny nahlédnout dovnitř. Je toho všude požehnaně, večer to musí být horor.

Projdu se ještě uličkami na opačné, novější části města. Domky jsou tu o něco menší, zděné a zase převládají hospody. Cedule Shakespeare už na nich není, jmenují se buď Bílá nebo Černá labuť. Asi to sem měl moc daleko nebo za jeho života zde ještě nestály. Time is over, jak by řekli místní. Nasedáme a toto krásné město opouštíme. Míříme na sever, naší příští zastávkou bude Birmingham.