Po Popeleční středě přišlo čtyřicet dní půstu

Únorový díl našeho seriálu končil masopustem. Veselá to doba, která v životech našich předků znamenala maškary, tancovačky, ale také zabijačky. Však mnoho z těchto radostí se dochovalo do dnešních dnů.

Masopust končil Popeleční středou, kterou ve starých kalendářích můžete nalézt také pod latinským označením dies cinerum, feria quarta cinerum nebo také pod názvem Černá středa a Popelec. Na obrázku vidíte ukázku z kalendáře z roku 1894. (Pokud si chcete prohlédnout celé kalendáře, naleznete je na známé adrese http://www.digitalniknihovna.cz.) V tento rok připadala Popeleční středa na 19. února.

Co vlastně tento termín znamená? Na Popeleční středu se věřícím udělovalo na čelo znamení kříže popelem, které bylo doprovázeno slovy: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Prach se získával ze spálených větviček kočiček, které byly posvěceny předešlý rok na Květnou neděli. Přijetím onoho znamení se zříká člověk všech hříchů a má činit pokání.

Překvapivě má tedy hodně společného se sypáním popelu na hlavu, když provedeme něco, co nedopadne příliš dobře. V dávných dobách, když byl spáchán těžký zločin, byl kajícník oblečen do kajícího roucha a hlava mu byla posypána popelem. Samozřejmostí bylo vykázání z kostela, s nímž se pojilo postávání před kostelem a prošení ostatních o modlitbu.

Po Popeleční středě následovala doba čtyřicetidenního půstu, znamenající zřeknutí se nejen masa, ale také vajec a mléka. Často se v tuto dobu domácnost musela obejít i bez másla a sádla. Podle tradičních pokrmů nebo dodržovaných zvyků měla každá postní neděle své pojmenování. Více se o nich dozvíme z týdenního Blahověstu, ve kterém byl roku 1878 publikován článek od J. B. Podstránského. Vedle latinských názvů Invocavit, Reminiscere, Oculi, Laetare, Judica a Domine ne longe si lid vymyslel svoje lidové názvy. První postní neděle se nazývala pytlová, podle plátěného obleku v tuto dobu nošeného nebo pražná/pučálková, podle tradičního postního pokrmu – pražené pučálky. Jednalo se o předem namočený zbobtnalý hrách, který hospodyně opražila a podávala buď na slano, nebo na sladko. Oblíbenou přidanou sladkou tečkou býval med a rozinky.

Další týden se neděle zvala suchá, protože následovala po suchých dnech. Třetí - kýchavná připomínala doby, kdy u nás řádil v postních dobách mor, projevující se kýcháním. Podle spisů Karla Jaromíra Erbena, kdo na kýchavnou neděli třikrát kýchne, celý rok neonemocní. Ovšem kýchání mohlo znamenat předzvěst něčeho špatného, například smrti. Čeněk Zíbrt ve své knize Staročeské výroční obyčeje kýchavou neděli pokládá za památku náhlého moru v Římě, kdy člověk při zívání nebo kýchnutí zemřel okamžitou smrtí. Tehdy papež nařídil, aby se každému kýchajícímu člověku dalo pozdravení Pozdrav aneb pomoz pán Bůh. Nezřídka lid připisoval počtu kýchání kvalitu dalšího života. Kolikrát člověk kýchne, tolik roků bude ještě živ.

Jestli nám nic nedáte, zlou odměnu shledáte: budou vám hrnce skákati z police jako ty mlynářovy slepice.

Čtvrtá neděle - družná má opět několik vysvětlení. Bývala to poslední lhůta k ucházení se o nevěstu (družbení), pokud chtěl být někdo oddán po Velikonocích, nebo podle speciálních koláčů – družbanců, které chodily děti koledovat. Jungmann zase naše předky pokládal za velmi družné, v tuto dobu dělící se o pokrmy a dárky.

Buďte, páni, veselí na tu Smrtnou neděli: smrt jsme vám odnesly, nové léto přinesly. Vítej léto líbezné, obiličko zelené!

Pátá smrtná neděle je nejznámější z dětských říkanek. Začíná se v tento čas nejvíce připomínat umučení Páně, v kostele se halil kříž, začínalo se mší za mrtvé. Měšťané i vesničané měli tento den spojený s vynášením a topením smrti, kterou představovala bohyně Morana. Ta byla v podobě ozdobené figury vhozena do vody. Zima skončila, počalo jaro. Utopením smrti se měla také zajistit ochrana před smrtí a morovou ránou.

Šestou nedělí je neděle květná, znamenající zároveň první sváteční den Velkého týdne. Do povědomí lidu se dostal jako pašijový, protože se v tuto dobu poprvé čtou při bohoslužbě pašije (části evangelia líčící utrpení Ježíše Krista).

O tom si však více přečtete příště, stejně jako o svátku sv. Josefa.