Kostel s novomanžely a panem farářem pochází z Německa

Bylo, nebylo… Tedy my vlastně nevíme, jestli nebylo, ale víme, že bylo. Píše se rok 1944. Je jaro, všechno kolem kvete a na to, že je válka, je venku krásně. Od Roudnice nad Labem jedou ve vlaku dvě sestry. Jedna se jmenuje Marie a druhá Zdenka. Prostě Volfovic holky.

Na Masaryčce v Praze zřejmě sestry vystoupí, vyjdou ven z nádraží a nadechnou se svěžího vzduchu. Holky se vyparádily, aby ne, když se chystají do Národního divadla. Na co? To v této chvíli není podstatné. Mají mládí, krásu a radost. Prošly ulicí Na Příkopě a pomalu vcházejí na Národní třídu. Se zájmem si prohlížejí výlohy. V Praze už dlouho nebyly. Že ulice lemují i německé nápisy, nevnímají, už si na to zvykly. To mají i v Roudnici. Došly až skoro k Vltavě, a protože do odpoledního představení zbývala ještě chvilka času, zašly si na kávu do vyhlášené restaurace na nábřeží, do Parnasu.

Co si asi mohly dát ke kávě? Třeba koblihy. Když dojedly a dopily kávu, zaplatily. Přešly silnici a už jim chybělo jen pár kroků ke Zlaté kapličce. Marie se najednou otočila a na poslední chvíli stačila strhnout sestru, aby do ní nevrazil mladý muž, co do divadla také pospíchal. Ten se samozřejmě začal hned omlouvat a příjemným hlasem se sester zeptal, zda jdou také do divadla na představení. Zdvořilostní konverzaci přerušily nespokojené výkřiky u pokladny. Hrát se dnes nebude! Zklamané byly sestry i Rudolf, jak se mladý muž jmenoval.

Aby odčinil svoje ne zrovna lichotivé antré, pozval Marii a Zdenku na malý pěší výlet na Vyšehrad. Rudolf pocházel z Libochovic, což je vzdušnou čarou do Roudnice tak 17 kilometrů. Osudu se asi zdá, že 17 kilometrů na seznámení je příliš málo a žene člověka až do Prahy. Já to musím vědět přeci nejlíp, Marie byla moje babička a Ruda můj děda.

Vážení čtenáři, tentokrát jsme začali poněkud netradičně, ale říkáme si, že změna je život. A druhý důvod je ten, že jsme vás chtěli poněkud svatebně naladit. Ano, tento příběh skončil šťastně na dlouhých 47 let. Svatba se konala 8. března 1945 v kostele svatého Vojtěcha v Praze.

V muzeu máme také kostelíček, dokonce s panem farářem, který k nám přicestoval z Německa. Byl vyrobený firmou Preh-Werke v letech 1949-1959 a má značení Plasticbaby.

Velký dřevěný kostelík je ruční práce. Nechybí lavice, modlitební knížky, kazatelna, vitrážová okna, svícny, květiny. Kostelík je dokonce elektrifikován. Vzadu za oltářem vedou ven dva drátky, které se mohou připojit na plochou baterii. U těchto DIY (čili udělej si sám) se špatně odhaduje stáří, je potřeba prozkoumat, jak jsou dělané spoje, jestli byly použity staré hřebíčky, čím bylo lepeno, jestli někde třeba není nějaký skrytý nápis. Zde jsme měli štěstí a vypátrali jsme, že kostelík pochází z Německa, stáří - druhá polovina 20. století.

Pojďte a nakoukněte, dveře jsou pootevřené a právě začíná svatba.

Jitka a Mirek Hrdličkovi