Ptáte se, proč píši o Janu Sokolovi? Velcí lidé mají nebo alespoň mít mají výsadnější postavení ve společnosti. Jiní Janové, třeba Hus nebo Palach také nebyli ze Mšenska. Nicméně se sluší o nich psát, když mají velké výročí. Takových osobností odešlo nyní víc. Třeba Svatopluk Karásek, který působil na Housce a Sokol jej tehdy bránil, nebo Karel Vachek, velký filmař, v jehož filmech Sokol vystupuje. Jan Sokol je z nich pravděpodobně tím nejznámějším.

Byl to bez nadsázky velký muž. Jak velký, tak moudrý a skromný. Urostlý nejen postavou, byla to i velikost ducha, osobnosti. Museli jste zažít ten pocit, jít s ním třeba společnou cestu. Nebo vedle něj stát, když se při rozhovoru jakoby skláněl a ukláněl zároveň. Naslouchal, a pak třeba vlídně vysvětlil, jak moc se mýlíte. Ten pocit vnímavého velikána nezapomenu. Kolika lidem nestojíte dnes ani za to, aby si vás vyslechli, natož poslouchali.

Kdy jsem s ním mluvil (tedy ho slyšel) poprvé, si přesně nevzpomenu. Bylo to v 90. letech v 5. patře domu v Legerově ulici, kde sídlil Institut základů vzdělanosti. Tam jsem s vytržením sledoval, jak dělá, co říká. Jak je důležité, aby se studenti naučili dívat. A až se naučíme koukat a budeme umět vidět, tak to už pak uzříme sami.

Tam a na Malostranské (na MatFyzu u J. Fialy – Sokolova přítele) se mi začínal pozvolna otevírat obzor. Došlo mi „Jak je důležité míti matematiku“, protože všichni moji učitelé (zejména Petr Vopěnka) byli matematiky, a pak z toho skvěle dokázali těžit. Sokol pak k tomu ještě ze základů jemného řemesla a velké astronomie.

Naopak poslední setkání si pamatuji přesně. Bylo koncem srpna 2020 po mši na Markétě. Mluvil jsem s ním a zaujalo ho, co jsem říkal, i vyzval mne, abych mu to sepsal… Přišel těžký podzim, nic jsem nenapsal a už asi nenapíšu. Jako malou splátku dluhu píši toto. Třeba si to přečte.

Velcí lidé, které jsem zažil, umírají ve zvláštní době. Vzpomeňte předvánoční čas úmrtí Václava Havla. Petr Vopěnka zemřel při zatmění slunce 2015. Jan Sokol umírá poslední mrazivou noc letošní zimy v masopustní úterý, těsně před začátkem doby velikonoční. Jistě není náhodou, že oba pánové byli několik let i ministry školství; v době, kdy se posty obsazovaly ještě těmi nejlepšími.

Z jeho velmi bohatého a nanejvýš plodného i naplněného života vyzdvihnu věci, které nejvíc souvisí se mnou či regionem a nedočtete se o nich nikde na internetu.

Jana Sokola připomínám čtenářům Mšenska rád, protože mne v mnoha ohledech inspiroval. Nejdříve se mu se Zdeňkem Pincem podařilo nemožné, když spolu vybudovali ze zmíněného IZV novou fakultu (humanitních studií) naší nejstarší univerzity. A J. Sokol byl dvě období jejím děkanem. Já u nich nejdříve studoval, což byla inspirace největší; později i externě působil, ale to byla spíš čest. Další inspirací se stal právě onen proces zakládání fakulty, který byl návodem pro zakládání nové humanitní fakulty v Plzni, kterého jsem se tam již aktivně účastnil.

Nyní udělám velký skok blíž k nám. Centrum pro teoretická studia, které založil a vedl Ivan M. Havel, je vrcholovým vědeckým pracovištěm. Tam přednášel i Jan Sokol a byl členem vědecké rady. Z toho titulu se účastnil výjezdního zasedání před sedmi lety, které se konalo v Hotelu Kokořín, kde tenkrát sice sám nepřednášel, ale byl vnímavým posluchačem svých kolegů.

Psát o Janu Sokolovi by šlo donekonečna, a tak udělám další skok. Vlivem sice tragických událostí se mi poštěstilo být poslední dva roky v pospolitosti s Břevnovským klášterem. Věděl jsem, že na Břevnově Sokolovi bydleli od Janova dětství, ale nespojilo se mi to. Sešli jsme se náhodně, o to větší radost jsem ze setkání měl. Pozorně jsem pak chodil poslouchat jeho nedělní promluvy. Poslední jeho řeč byla před svátky a byla symbolická. Vyprávěl, co je skutečné bohatství, že by se mělo stále říkat, že dárky nosí Ježíšek (a ne že ne) a jak zbytečné je pořád na něco hubovat.

Patnáct let spolupracuji s nadací VIZE 97. Profesora Sokola jsem v roce 2013 pozval mezi panelisty při udílení ceny nadace J. Fialovi. Pak za tři roky obdržel tuto mezinárodní cenu on sám a u poslední ceny z října 2020, udělené Ivanu Chvatíkovi, proslovil právě Sokol své laudatio.

Nejvíc z vás si na něj asi vzpomene proto, že mohl být i naším prezidentem. Všechny tři své výlety do politiky bral jako obětavou službu národu (místopředseda parlamentu i ministr). Ve druhém kole prezidentské volby měl ovšem o pouhých 10 hlasů méně než Václav Klaus. Jak hodně málo chybělo, abychom měli na hradě filozofa...

Profesor Jan Sokol byl člověkem žijícím pro druhé (velká rodina, kolegové, studenti, farníci, přátelé). S bezbrannou důvěřivostí a příslovečnou i příkladnou ochotou každému pomoci. Kdyby o tom někdo pochyboval, jmenuje se tak jedna z jeho mnoha posledních knih, ta z VIZE 97. Nový rozměr tomuto poslání být pro druhé dal jeho odchod v kontextu citátu ze 14 Knihy Římanům „Nikdo z nás nežije sám sobě“. A také on sám v knize Dluh života, jak své poslání (tento dluh splácet budoucím generacím) zde na Zemi pojmenoval.

Vzpomínka na filozofa by se slušela uzavřít v tomto duchu. Když se ho lidé ptali na štěstí, tak J. Sokol často citoval Alaina: „Štěstí je odměna těch, co je nehledají.“ A věděl, co říká, protože to byl šťastný muž. Také už sám za sebe psal hezky o pravdě a upozorňoval na to, že zvlášť dnes pravdu nemůže někdo vlastnit a je nám nebezpečné, když má každý tu svoji pravdu.

Na úplný závěr použiji slova ze sobotní zádušní mše opět z Břevnovského kláštera. V křesťanském, intelektuálním i společenském kontextu byl Jan Sokol člověkem naděje.

Čtenáři, který dočetl až sem, děkuji za pozornost i za vzpomínku na Jana Sokola. A můžu vám slíbit, že příště napíšu něco bezprostředněji se dotýkajícího obyčejných lidí na dnešním Mšensku.

Michal V. Hanzelín