Tak tady máme konečně sníh. Pro někoho radostná událost, jiní v tom zase vidí práci s uklízením. Každý den popadnout lopatu, rychle proházet alespoň cestu ke vrátkům ze zahrady a hurá do práce. Při návratu je zase lopata prvním nástrojem, a tak se to opakuje po několik dní. Hrůza!

Hrůza? To byste museli zažít situaci v zimě 1969/70, my ve vyzrálém věku ji máme v paměti. Mám na to dodnes živé vzpomínky. Asi 20. 11. jsem měl nastoupit na týdenní pedagogickou praxi v Praze Nuslích. Bydlel jsem tenkrát v Praze. Z Vinohrad jsem se dostal tramvají pouze několik stanic a za „Tylákem“ stop. Koleje zasypané, cesta uzavřena. Takže zbývá jediné, vystoupit a dojít ty asi 3 kilometry pěšky. Ještěže mám pohorky, ty mě na místo bez problému donesou. Po devadesáti minutách stojím s více než hodinovým zpožděním před školou. Ta je prázdná, pokud bych měl odučit v osmé třídě hodinu chemie, museli by mi stačit 3 žáci. Mezitím obchází ředitelka většinou prázdné třídy, a pokud náhodou nějakého žáka vidí, posílá ho domů. To je sice hezké, ale jediný způsob dopravy je vlastní pohon.

Cestou vidím, jak se obyvatelé pražských domů a údržbářské čety pokoušejí uklidit alespoň chodníky. Sněhu na nich leží asi 30 cm. Ale co odhrabou, vítr zase vrátí zpátky. Moc uklízecích strojů nikde není, nějaké malé frézy a podobné vymoženosti v té době nebyly. Po ulicích a kolejích už nic nejezdí. Po dvou hodinách se konečně dobrouzdám domů. Až po kolena jsem promáčen, „zmrzlej“ jak rampouch. Důkladné prolití útrob řádně vylepšeným čajem mě během dvou hodin uvedlo do přijatelného stavu. Rozhlas mezitím stále opakuje, že školy jsou zatím uzavřeny. Takže mám vlastně na několik dní volno. Válet se doma nebudu, je mi jasné, co musím udělat. Ve Mšeně má babička s tetou dům, sněhu tam bude možná ještě víc. Hned zítra ráno se tam pokusím nějakým způsobem dostat, práce bude moc a moc.

Mám docela štěstí, vlak z nádraží Praha Těšnov vyjel s malým zpožděním a za dvě hodiny vystupuji v Mělníku. Místní lokálka tu ještě není, ale nakonec přijíždí a hned mě odváží do Mšena. Akce od domu k domu trvala sice pět hodin, ale jsem ve Mšeně. Dám si krátký oddych a začínám uklízet. Nejdříve s vypůjčenou lopatou proházím cestu ke vrátkům do zahrady a ke druhé straně domu, tam máme své vlastní škrabáky. Ještěže jsem dva v létě udělal. Babička a teta se diví, že jsem tak rychle přijel, na druhou stranu mě berou jako spásu. Skoro až za tmy mám proházenou cestu kolem celého domu a ke králíkárně. Ještěže má teta králíky pouze v horních kotcích, ty dole jsou zaváté. Docela znaven si dávám dva talíře polívky, k tomu několik krajíců chleba, pořádný hrnek čaje a jdu si konečně lehnout.

Do rána zase nějaký sníh připadal, ale už ho není tolik. Pomalu si dělám přístup ke vrátkům a začínám uklízet chodník u ulice, ten už byl trochu odmeten od včerejšího dne, podělili se o to sousedi. Bariéra mezi chodníkem a ulicí se začíná rychle navyšovat, sníh stále padá. Večer už na navátých místech sahá do výše asi jednoho metru. Po několika dnech hlásí místní rozhlas, že vlaky do Mělníka nejezdí, autobusová doprava už je obnovena. Postupně jsem uklidil všechny cesty po zahradě a zbyl mi čas i na několik krátkých procházek po blízkém okolí.

Strávil jsem ve Mšeně týden, užil si všechny radosti ze sněhu. Hráz mezi chodníkem a silnicí jsme navýšili do jednoho a půl metru, na hlavní ulici nebylo z jedné strany na druhou vidět. Hlavně, aby nám to uklízecí traktory nenahrnuly zpátky. Ale hoši jsou opatrní. Na zahradě leží taky pěkná vrstva. Plot k sousedům je ze 160 cm vysokého pletiva, kouká ho asi třetina, dal by se překročit, vrstva sněhu je větrem uvátá a nebořím se. Zavolal jsem na jejich psa a už ho mám u nás. Žádná překážka to pro něj není. Musím se vrátit do Prahy, snad se nějak dostanu. Autobusem do Mělníka to docela šlo, horší to bylo do Prahy. Na některých místech museli cestáři odhrnout část souvrati na poli, silnice byla zafoukaná do velké výšky. Projet se nedalo.

V pondělí jsem se na fakultě dozvěděl, že ještě týden nebude výuka probíhat. Nakonec se to ještě po dalších dvou týdnech zopakovalo. Strávil jsem celou tu dobu ve Mšeně, sněhu už tolik nepřibývalo, takže jsem si stačil kromě neustálého odhazování i zalyžovat a udělat několik procházek po okolí. Všude všechno bílé, úplná nádhera. Sníh nám tehdy vydržel přes Vánoce až do března. Tomu se říká zima!

Zdeněk Bergl


Pozn. redakce: Článek byl napsán v průběhu ledna, ale do únorového vydání se již nevešel.