Míjíme již několikáté občerstvovací místo a opět zavřeno. Virus stále řádí... Je konec února, sluneční paprsky se odráží od stále ještě zasněžených polí a do očí jde tolik světla, že ke sledování cesty mám oči téměř zavřené... Začínají mi naskakovat vzpomínky z doby, „kdy byl svět ještě normální“, tedy alespoň koncem července 2020 ve Švýcarsku, Itálii a Francii:

V ostrém odpoledním slunci vstupujeme do recepce kempu v městečku Brig vyřídit formality, když přímo proti mně visí plakát s nádhernou fotografií našeho zítřejšího cíle. Neváhám, vytahuji mobil a plakát si fotím. Jsme v Alpách, počasí se může změnit a možná ho ani neuvidíme... Ráno s patřičnou dávkou očekávání sedáme na kola a vyrážíme. Profil trati je optimální, nejdříve asi 10 kilometrů lehce dolů a pak 30 kilometrů vzhůru údolím kolem říčky Matter Vispa. Stále se rozhlížím kolem a cíl pořád nevidím. Je zakrytý okolními štíty. Společnost v údolí nám dělají automobily a téměř prázdné projíždějící vlakové soupravy se stejným cílem. Není divu, na turisty je ještě poměrně brzy. Pokračujeme stále výš a výš, projíždíme městečkem Täsch. Zde je konečná pro motoristy. Dále mohou již pouze vlakem nebo jako my... Konečně vjíždíme do cílového městečka, míjíme nádraží a cíl stále nikde nevidíme. Někde tady musí být! To přece není možné. Počasí je nádherné, obloha až kýčovitě bez mráčků. Tak kde sakra je? Kroutíme hlavami, prohlížíme okolní štíty, když najednou nad protějším hřebenem začne nepatrně vykukovat jeho špička. S hlavou vztyčenou, dívaje se přímo na stále zvětšující se nádheru, vjíždíme na náměstíčko, když se najednou nad střechami konečně ukáže. Ano, jsme v Zermattu a vidíme 4478m vysoký Matterhorn. Projíždíme na okraj Zermattu, abychom si vyhlídky užili ještě více. Zde již nic výhled neruší, nádhera, cvakání fotoaparátů... Tak konečně! S klidným srdcem mažu fotku plakátu. Zatímco z italské strany je nenápadný, pohledem od Zermattu je štítem opravdu magickým. Zermatt je ovšem také nádherný. Dřevěná historická stavení, spousta malých krámků se vším možným zbožím, samozřejmě včetně luxusních hodinek.

Odpočíváme ve stínu kostela sv. Mauritia. Všude kolem už hemžení turistů, elektrovozíků, a tak si jdeme prohlédnout hřbitov horských vůdců. Ano, jsme ve vysokých horách a ty dokážou být nebezpečné. Vyhledáme příjemně klidné posezení v předzahrádce a ochutnáváme místní dobré pivko a pomalu se chystáme zpět do kempu. Musíme se dnes ještě sbalit a přiblížit k dalším letošním cílům. Náš oddílový prezident má domluven kemp poblíž Montreux. Vybral strategické místo odkud jsou cíle dobře dostupné. Ráno nás čeká osmdesátikilometrový výjezd do průsmyku na švýcarsko-italské hranici St. Bernard. První dojem nic moc drsného - lehké stoupání, avšak po 30. kilometru to začíná. Stoupání kolem 8 - 10 %, počasí příjemné. Se vzrůstající výškou se lehce ochlazuje a objevují se přeháňky. Projíždíme však několika galeriemi, které nás naštěstí před deštěm ochraňují. Asi 6 kilometrů před vrcholem hlavní silnice pokračuje do tunelu a do Itálie. My odbočujeme vpravo a stoupání silně přituhuje. Bez uzardění přehazuji na kašpárka a trpím dále. Není výjimkou, když stoupání povyskočí na 16 %. Inu, těch dnešních 2473m musí někde být. Konečně, klášter sv. Bernarda na obzoru. Přejíždíme hranici a na italské straně se rychle občerstvíme a jedeme zpět. Na vrcholu je opravdu chladno. A proslavené místní psí plemeno nikde.

Nazítří máme v programu odpočinkovou etapu. V Montreux na nábřeží největšího alpského jezera, tedy Ženevského jezera, si prohlédneme známou českou stopu - sochu Freddieho Mercuryho od autorky Ireny Sedlecké a dále podél nábřeží sochy řady dalších významných osobností např. Charlieho Chaplina ve Vevey, další českou stopu v podobě pomníku Jana Palacha věnovaného Václavem Havlem. Pokračujeme dále po českých stopách a zajíždíme do Lausanne, kde v Olympijském parku vyhledáme sochu Emila Zátopka.

S blížícím se koncem naší (loňské) výpravy je před námi nejdelší 190 km dlouhá etapa kolem Ženevského jezera. V poměrně svižném tempu dosahujeme v poledne protějšího ženevského břehu. Spolu s okravatovanými úředníky na nábřeží u známého 140 m vysokého vodotrysku doplňujeme spálené kalorie a chystáme se na zbývajících 90 km. Po pár kilometrech vjíždíme na francouzské území. Zde je o poznání klidněji. Prohlížíme si historickou nazdobenou vesničku Yvoire a dále podél břehu jezera zpět do Švýcarska. Následující den je už opravdu posledním a prezident naplánoval opravdovou zabijárnu – Col des Mosses. Z kempu jsme strmými cestami projeli vyhlášenými vinicemi a to, co jsme po celou dobu z kempu jenom pozorovali vysoko ve skále, ten podivný otvor, to, co se zdálo nedosažitelné, bylo najednou přímo přede mnou. Byl to otvor do tunelu, kterým jsme právě projížděli. Na vrchol už zbýval jenom kousek, a tím bylo trápení u konce. Zpátky to již byl nádherný 20 km dlouhý sjezd do kempu. A tím byl plán naplněn. Celkem jsme najezdili 575 km a nastoupali 6 900 m výškových metrů...

Slunce se blíží k obzoru a současná realita naskakuje zpět. Sakra, že bychom žádné občerstvení nenašli? A hle: „Máte otevřeno?“ „Ano máme, můžete jít dál do tepla.“ Že by se svět vracel do normálu? Ne ne, to je zoufalý počin nájemce, který trpí pod covidovými restrikcemi... Ale snad už brzy bude lépe... (foto na : www.bikemseno.cz).

(eli)