Masopust, masopust, jen mne holka neopusť!
Minulý díl našeho seriálů byl ukončen příchodem mudrců z Východu, kteří se oslavují svátkem Slavnost Zjevení Páně, známější pod označením Tři králové. Po tomto svátku následoval masopust, lidově zvaný ostatky nebo fašank.
Začátek masopustu je jistý - vždy po svátku Tří králů. Konec je však závislý na Velikonocích, protože končí Popeleční středou, která připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Například v roce 1900 byly nestálé svátky slaveny tak, jak dokládá text na snímku. Stejným pojmem je označován i třídenní svátek, tvořený masopustní nedělí, pondělím a úterým. Jednalo se o vyvrcholení masopustní doby, kdy probíhaly veselé průvody a taneční zábavy. Zejména na vesnicích často přetrvaly do dnešních dnů.
Čeněk Zíbrt ve své knize Staročeské výroční obyčeje z roku 1889 popisuje masopustní dobu takto: Tenkráte se veselili páni i prostý lid nejbujněji, kvasy, tance, pitky a kratochvíle konce neměly, ani míry. Podstatou masopustních radovánek byl známý již nám zvyk přestrojovati se a obláčeti se v bláznovské kukly, zvířecí podoby, strojiti cizím původem zavánějící mumraje.
Ze zvířecích masek to byl především spoutaný medvěd, symbolizující odcházející zimu. Podle jednoho ze staročeských zvyků měl být medvěd ovázán povřísly a hrachovinou. V doprovodu mládenců a panen navštěvoval během průvodu jednotlivé domy, kde si z něj každá hospodyně utrhla kus hrachoviny, kterou kladla pod husy a kvočny. Od hospodáře potom skupina obdržela dary, protože přivedení medvěda znamenalo loučení se zimou a brzký příchod jara. Večer se celá vesnice sešla v hospodě na tancovačce. Čím více a výše chasa vyskakovala, tím více mělo slunce hřát. Toto počínání mělo zaručit teplé počasí pro dobrou úrodu. V Selské pranostice, vydané roku 1710, najedeme tuto radu: Len a konopě pěkně se obrodí, ženy skákat vejš budou, to staří praví, v outerý den právě masopustní.
Sběratel lidové slovesnosti Karel Jaromír Erben zaznamenal ve spojení s masopustem tento popěvek: Masopust, masopust, jen mne holka neopusť! Právě v této době, bohaté na zabijačky a veselosti, nastal ten správný čas pro namlouvání a svatby.
18. února roku 1873 se ve mšenských domcích odehrálo hned několik svateb. První se ženil obuvník František Váňa, v tu dobu mu bylo již 56 let a byl vdovcem. Jeho vyvolenou se stala 37letá Anna, dcera nádeníka Václava Hancla. Obchodník Jan Šimonek si za manželku zvolil o devět let mladší, ještě neplnoletou Annu Černohorskou. Otcovské povolení dostala, proto svatbě nic nebránilo. Svatební zvony vyhrávaly také v domě číslo 112, kde bydlela Johana, dcera kožešníka Jana Pokorného. Zvolit si za manžela pekaře Antonína Vogela byla jistě dobrá volba. Obchodník Václav Popelka z Romanova číslo 5 si svoji nevěstu Marii Černou našel v domě číslo 162. Tehdy ještě netušil, že se část příbuzenstva za pár let dostane do Ameriky. Jeho synovec Karel, syn jeho bratra Františka, se roku 1908 oženil v Americe, konkrétně v Kaukaně ve státě Wisconsin. Vidina lepšího života, nebo touha po bohatství? Pravý důvod se nedozvíme, ale rozhodně nebyl jediný. Pokud vás zajímají osudy našinců za velkou louží, případně máte mezi předky také emigranty, doporučuji k přečtení dobový tisk vydávaný vlastenci v češtině. Kompletní ročníky naleznete na stránkách digitální knihovny (http://digitalniknihovna.cz) Národní knihovny. V jednotlivých číslech lze najít kompletní životopisy a fotografie.