JIŘÍ ŘÍHA

Mšeno - Už čtyřicet mesíců se na stránkách Mšenska setkáváte s putováním Zdeňka Bergla, kterého turistika chytla už jako malého kluka. „Zatímco jiní se honili za mičudou, já jsem raději prolézal kdejaký kout v lesích a mezi skalami. Hodně jsme taky dělali velké okruhy po okolí s tátou,“ vzpomíná v rozhovoru Mšenska bývalý učitel ze Mšena.


Takže nejdříve jste se jako malý kluk toulal okolím Mšena s prakem v kapse?

Nebylo to jen Mšeno, kolikrát jsme jeli autobusem s tátou někam k Dubé a domů pěšky. Hodně mě taky povozil autem po okolí České Lípy strýc Jarka. Měli jsme i takovou trojku ze třídy a pořád jsme někde lezli. S prakem v kapse to nebylo, ale pytlačka na ryby tvořila často náš doprovod. Jenže jsme stejně nic v rybnících na Kokořínsku nechytili.


Vzpomenete si z těch časů na nějaké klukovské zážitky?

Určitě. Jednou na podzim jsme se s Honzou K. zapomněli na tůni ve Vojtěchově. Najednou padla tma a nás čekal návrat Boudeckou roklí domů. Tma jako v ranci, šmátrali jsme kolem sebe a že bychom neměli strach se říci nedá. Ani ne tak z té tmy, ale z toho, jak to dopadne doma. A taky dopadlo!


Větší kus života jste prožil v totalitním režimu, jak se tehdy cestovalo, šlo to?

Za totality jsem taky hodně cestoval, hlavně na střední škole v Praze. Náš učitel byl nadšený turista a po celou sezonu s námi putoval po Středočeském kraji. Vždy jsme někam dojeli vlakem a zpátky pěšky, nebo jsme to absolvovali obráceně. Nachodili jsme toho dost. Za hranice se tehdy téměř nesmělo. Později už jako dospělý jsem jezdíval se ženou a dětmi po všech českých horách, párkrát jsme strávili čas i v Tatrách.


A kdy jste se poprvé podíval za hranice?

Moje první cesta do zahraničí proběhla asi v roce 1980. Se Zahrádkářským svazem jsme navštívili Drážďany, několik měst v Polabí a hrad Königstein. O rok později jsme zajeli na zahrádkářskou výstavu v Erfurtu. NDR byla taky jedním z mála států, kam se obyčejný smrtelník dostal. Museli jsme ale počítat s prohlídkou na hranicích, mít napsanou každou věc v celním prohlášení a někdy kontrolovali i množství marek, které muselo souhlasit s účtenkou ze směnárny. Ale nikdy nám nic nesebrali, stačilo to v autě dobře schovat.


Na „Západ“ jste se tedy podíval až po revoluci?

Chvilku před. Ke zlým kapitalistům jsem se s manželkou dostal poprvé v roce 1988, kdy jsme jeli ke známým do Bavorska. Děti s námi ale jet nesměly. Po dlouhém čekání jsme dostali výjezdní doložku na jeden týden, na pražském vyslanectví NSR jsem musel vystát frontu na vízum a po dalším čekání v bance jsme obdrželi symbolickou částku marek. Ani se nebudu zmiňovat, kolik dalších místních a školních organizací muselo s naší cestou souhlasit. Cesta ovšem stála za to, známí se nám celý týden věnovali, projeli jsme kus Bavorska a navštívili i Alpy.


Po sametové revoluci to bylo určitě mnohem snazší...

Po listopadu teprve začalo bezstarostné putování, kam se člověku zachtělo. Moje první cesta vedla do Itálie. EXOD Mělník tehdy pořádal několikadenní poznávací zájezdy. Vedl je vždy pan profesor V. z mělnického gymnázia. Během tří dnů jsme navštívili Salzburg, Benátky, přejeli Alpy přes průsmyk Grossglockner. V dalším roce jsme se do Itálie vrátili, projeli Neapol, Pompeje, ostrov Capri a cestou domů ještě Řím. Později jsme zajeli do Porýní, Holandska a Belgie. Při dalším putování jsme mohli obdivovat krásy Provence, navštívili jsme Cannes, Marseille, Saint Tropéz i s četnickou stanicí a zajeli se podívat do kaňonu Verdon. Na závěr jsme v rychlosti proběhli Monako a Monte Carlo. Do kasina jsme se dostali, ale na hru by nám náš obnos nestačil. Zkoušel jsem u vstupu přesvědčit hlídku, že peníze mám, ukazoval mu naši dvacku, ale byl neoblomný. Myslím, že se ještě nikdy tak nesmál.


Kam jste se podíval v dalších letech?

Hodně jsme tehdy jezdili do Rakouska a Bavorska, je to nejblíž a domluvíme se. Bral jsem s sebou celou rodinu, vždy jsme se někde u hranic ubytovali a další den putovali u sousedů. Organizoval jsem i několik zájezdů od školy. Náš kamarád ze Znojma nám sehnal vždy ve městě přenocování a další den jsme s ním procestovali příhraniční města u sousedů. Se synem jsme absolvovali třikrát týdenní putování autem po Rakousku, Německu a zajeli jsme i do Itálie. A protože jsme oba „dálkoplazi a vejškoplazi“, probíhalo veškeré naše putování po Alpách. Museli jsme se ale dost uskromňovat, valut tehdy ještě moc nedávali. Bylo to pouze na benzin a silniční poplatky na horských přejezdech. Jídlo jsme si vezli své, malou PB láhev taky, bylo to romantické. Nebylo ani na nocleh, takže zastavit u dálniční pumpy, provést hygienu, sklopit v autě přední sedadla a už se spalo. Ale dodnes na to vzpomínáme, zážitků máme moc. Třeba ten, jak jsme pozdě večer na prázdném vrcholovém parkovišti pod Grossglocknerem ohřívali domácí guláš a hned se kolem nás vytvořil kruh asi třiceti svišťů. Asi měli hlad, tak jsme jim rozdrobili kus chleba a zbytek už okoralé bábovky.


Spočítal byste, kolik zemí už jste navštívil?

Zemí jsem navštívil dost, celkem 33. Počítám do toho i takové, kde jsme se stavili třeba jen na několik hodin. Jako Lichtenštejnsko, Andoru nebo Slovinsko. Mimo Irsko jsem poznal celou střední a západní Evropu, dále na východ mě nic netáhlo.


Takže za velkou louži nikdy?

Do zámoří jsem se nikdy nedostal. Je to na mě moc daleko a draho, za jeden americký nebo asijský zájezd mám tak šest evropských. Evropu jsem opustil jen jednou, když jsme projeli západní a střední Turecko. Náš světadíl je nádherný, tak na co se trmácet do nějakých dalekých tramtárií...


A navštívil jste už všechna místa, která jste chtěl, nebo je ještě něco, kam byste se chtěl vydat?

Navštívil jsem toho dost, ovšem pokud bych chtěl vidět další místa, musel bych tady být v plné formě alespoň dalších sto let. Co jsem viděl, to mi stačí, jsem už „starej plesnivej medvěd“, jak říkal táta. Zdraví už také není perfektní a peníze už si se mnou moc netykají. Jak se říká, v nejlepším se má přestat. A nebo, jak odpověděla paní Holubová ve filmu o Járovi Cimrmanovi: „Nikam nepojede, už se narajzoval dost“.

Máte nějaké zápisky? Neříkejte, že si pamatujete podrobnosti ze zájezdů před dvaceti lety...

Po skončení nebo už během zájezdů jsem si vždy udělal zápisky z poznaných míst, navozil si spoustu průvodců a map. Všechno si zapamatovat nelze. A často se k nim vracím, stejně tak k desítkám tisíců pořízených fotografií.


Ve Mšensku právě vychází už čtyřicátý díl vašich cestopisných článků, jakou máte ještě zásobu?

Zásobu popsaných zájezdů pro Mšensko mám už teď až do konce roku 2021, pokud bude zájem a budu-li tu, můžu pokračovat.


Několik čtenářů už mi řeklo, že mají nejraději právě vaše cestopisy. Zastaví vás třeba někdo na ulici a pochválí vám je?

Moc reakcí na články jsem nezaznamenal, třeba to ani někdo nečte. Ale nejčastěji slyším dotaz, proč se tolik honím po horách a rasuji tělo ve velkých výškách. Že se raději nenatáhnu na týden u moře a neužívám klid. Co jsem byl vždy jen krátce u moře, tak klid jsem tam nikdy nezažil, spíš parádní rámus. To není nic pro mne, mám nejraději dovolenou „v pohorách po horách“ nebo každodenní putování od místa k místu. K moři se taky občas dostanu, ale vždy po celodenním putování po okolních krásách. Stačí se opláchnout, zaplavat si, posedět v kempu u dobrého jídla a vínečka a ráno zase na další rasování těla. Jak jsem řekl, nejvíc mě baví příroda a hory. Zlezl jsem toho už opravdu dost, zejména naše první putování byla hlavně o lezení po Tatrách a Alpách, to bylo ale o dost let dřív. Mám k tomu málo fotografií, dělal jsem většinou diapozitivy a ty po skenování žádnou kvalitní fotku pro tisk v novinách nedají.


A na jaká místa nás v letošním roce zavedete?

Protože každého baví něco jiného, snažím se dělat takový pestrý průřez po různých končinách a žánrech. Pro tento rok mám připraveno putování po různých krásných evropských městech. Hlavním městům se zatím vyhýbám, o těch je známo dost. Pokud by někdo chtěl článek o nějakém konkrétním místě, ať mi to řekne. Pokud jsem tam byl, napíšu. A ještě jedna věc - už jsem slyšel otázku, kde na tolik zájezdů beru peníze. To je jednoduché. Zbytečně neutrácím, šetřím, jak můžu, mám výbornou cestovku, která nemá noclehy v drahých hotelech. O dost krásnější je bydlení ve vybavených chatkách v lese, často i kousek od pláže. Je to mnohem lepší než velké hotely ve městech plné rámusu. A cena takového zájezdu vyjde na polovinu.


Jako kluci jsme s vámi, před tím s panem učitelem Fuxou, rádi chodívali na turisťáky po okolí, procházíte se ještě krajinou Mšenska a Kokořínska?

Na Mšensko samozřejmě nezapomínám, vždyť je tu nádherně a všechno je blízko. Mám každou chvíli nějakou návštěvu příbuzných nebo bývalých spolužáků, všichni se sem rádi vracejí. Už jsem tu měl i několik známých z Německa a hlavně z Itálie. A jak se u nás říká, každý koukal s pusou dokořán.


A kde to máte v našem okolí nejradši?

Jednoduchá odpověď, na Romanově a nejbližším okolí. A taky Kokořínský a Dubský důl, k tomu Houska a Vrátenka. Může být snad něco krásnějšího...?