proběhlo letošní uctění památky obětí holocaustu ve Mšeně
Jana Živná říká: „Jsem jediná, kdo položil květinu – máme stavět pomníky? Je 27. leden – sonduji u dětí, zda mě náhodou vedení města či školy nepřekvapí důstojným uctěním památky holocaustu. Nestalo se tak. Jsem tedy opět jediná, kdo položil květinu (již druhý rok). Dost smutná statistika – pomníček byl umístěn symbolicky právě před budovou školy, aby odkaz zůstal věčný. Je tomu skutečně tak? Otázka zní – máme stavět pomníky?“
Tento text napsaný fixou na papírovou čtvrtku vystavila do výlohy cukrárny ve Mšeně na náměstí Míru její majitelka Jana Živná. Chtěla upozornit, že nikdo kromě ní si neuvědomil, že mezinárodní den obětí holocaustu se týká také bývalých mšenských občanů, kterým byl v roce 2013 odhalen pomník před budovou mšenské základní školy, ve vzorné spolupráci města, školy a mšenského evangelického sboru.
Protože Jana Živná se v první řadě zmínila o vedení města, obrátili jsme se na starostu Martina Macha s prosbou, aby se vyjádřil. Jeho první reakce je stručná a věcná: „Ano, chyba, zapomněli jsme.“ Upozorňuje nás však na diskusi na webu města Mšena, kde reagoval na podobnou výtku paní Jitky Hrdličkové – Měšťanové: „Dobrý den, souhlasím, je špatně, že jsme si nevzpomněli, a věřím, že to příště napravíme. Děkuji za připomínku.“
Ve výloze mšenské cukrárny bylo zmíněno vedení školy. Ředitelka Jiřina Trunková reaguje na moji prosbu věcně a bez emocí: „K danému problému se ze strany školy vyjádřím stejně jako na webových stránkách města. S dětmi jsme o holocaustu hovořili jak v minulých letech, tak i letos při příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Téměř každý rok jezdí naši žáci do Terezína, aby si na místě uvědomili, jak děsivá doba to tehdy byla. V letošním roce se v současné době např. sedmá třída účastní soutěže o Terezíně s názvem „Převezměte terezínskou štafetu“.
Soutěžící pracovali každý za sebe a jejich úkolem bylo pomocí knih, internetu a vzpomínek známých co nejvíce proniknout do doby 30. a 40. let, reality protižidovských opatření v době protektorátu i deportací do terezínského ghetta. Část úkolů mělo vědomostní, část kreativní ráz. Žáci druhého stupně celý minulý týden v hodinách diskutovali o holocaustu, o filmech. Dokonce v jedné třídě dokumentární film zhlédli již týden před výročím – O zlém snu (cílem bylo dozvědět se, co je holocaust, a uvědomit si, že jeho oběťmi byli konkrétní lidé, mít povědomí o životních podmínkách v terezínském ghettu, vědět, co byly pochody smrti).
Připouštím, že položit květinu k pomníku nás samotné nenapadlo. Tuto skutečnost se pokusíme v příštích letech napravit. U pomníčku se ale některé třídy sešly a děti diskutovaly. Snažili jsme se udělat, co bylo v našich silách. Možná by bylo dobré informovat se o dění ve škole přímo u nás ve škole. Ráda všem odpovím, co s dětmi děláme, o čem s nimi hovoříme.“ 
O tom, že děti u pomníčku byly, jak upozornila paní ředitelka, svědčí dvě fotografie. Na první z nich se sešli žáci 6. A a 6. B, na druhé žáci 9. třídy. Fotografie byly pořízeny ve čtvrtek 29. ledna.
Jana Živná položila mšenské veřejnosti otázku, zda má smysl stavět pomníky. Proto jsme se také obrátili na autora návrhu a realizátora stavby pomníku – pana Petra Císařovského. Zprostředkovaně odpověděl tazatelce formou otevřeného dopisu.
Otevřený dopis Janě Živné
Milá Jano,
pochopitelně je důležité připomínat si události a osobnosti let minulých formou pomníčků a soch. Bez kolektivní paměti nejsme národ, ale pouhé skupenství lidí. Bez kulturní páteře se tělo národa dříve nebo později rozpadá.
Myslím, že si jen málokdo z nás si dokáže představit velké okamžiky našich moderních dějin bez symbolu sv. Václava, kterého tak geniálním způsobem vytvořil sochař Josef Myslbek. Socha tohoto českého světce - která od dvacátých let minulého století zdobí horní Václavské náměstí – hrála v dobách dobrých i zlých klíčovou roli. Vždy, když bylo nejhůře (srpen 1968), nebo naopak, když se národ probudil (listopad 1989), vždy se semknul kolem symbolu svého světce. Uvedu další příklad. V době nacistické okupace bylo při důležitých oslavách okupantů zahalováno sousoší Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze prapory s hákovým křížem. Odvahu pomník zbourat ovšem neměli.
Co se týče uctívání památky velikánů naší historie a pietních památníků připomínajících slavná i méně slavná výročí naší historie, to je věc ošidná. Probouzení občanské společnosti je pomalé, vždyť už TGM tvrdil, že každý národ potřebuje tak padesát let, aby zakořenila demokracie a s ní občanská odpovědnost. Anebo musí přijít někdo zvenčí a na nešvary upozornit. To se stalo mně. Někdy na začátku nového milénia jsem vezl Kokořínským údolím svého holandského kamaráda na chalupu. Kamarád byl nadšen krásou scenérie, bohužel jen do okamžiku, kdy jsme projížděli kolem mlýna Mlčeň, tam se hned u silnice povaloval zničený křížek. Chvilku neříkal nic, potom si jenom povzdech a prohodil: „ach vy Češi…“ Hluboce jsem se zastyděl. No, a tak vlastně vznikl spolek Pšovka. Někdy musí přijít jeden člověk s kytičkou, jindy zase zvolá dítě: „Vždyť je císař nahý!“ Srdečně zdravím!
Petr Císařovský
Poznámka
Jana Živná udělala bezvadnou věc. Nám všem ostatním připomněla, že jsme zapomněli uctít oběti holocaustu ve Mšeně. V den, kdy si to připomínal celý svět. Ona nezapomněla. Díky jí za to. V pohledu věčnosti nás všechny zastoupila.
Cenná věc – ve Mšeně nezemřela historická paměť. Můžeme si položit otázku, zda forma, kterou Jana Živná zvolila, byla ta nejlepší. Mohli bychom jí radit a říkat jí, že to mohla udělat jinak, dopředu nás na to upozornit, a ne vyvěšovat nápis do výlohy. Je to však zřejmě její styl, který asi nezměníme. Dovedu si představit prvotní emoce a rozčilení jak u starosty Martina Macha, tak u ředitelky Jiřiny Trunkové. Nutno ocenit, že jejich reakce na veřejnosti byly věcné. Oba přiznali, že na to prostě zapomněli. Podobně jako my ostatní. Nelze z toho vyvozovat, že jejich postoj k našim bývalým mšenským spoluobčanům by byl přezíravý. Martin Mach jistě příští rok důstojně připomene památku těch, kdo byli zavražděni. Žáci některých tříd se u pomníku shromáždili s dvoudenním zpožděním ve čtvrtek 29. ledna. Děti o holocaustu ví, učí se a budou učit různými formami.
Bylo by chybou, kdyby se akt piety měl konat pouze proto, že se na to zapomnělo, kvůli odškrtnuté čárce na seznamu splněných úkolů. Nevěřím tomu, že by to bylo tak. Dobře si vzpomínám, jak při odhalování pomníku mluvil starosta a kolik práce tehdy vykonali učitelé Masarykovy ZŠ, aby vše mohlo dobře proběhnout.
Vyvolaná diskuse přinesla jedno velké pozitivum. Paní ředitelka nás pozvala do školy. Můžeme přijít a zeptat se, co a jak se děti o holocaustu učí. Můžeme toho využít všichni, nejenom ti, komu vadilo, že 27. ledna děti ani jejich učitelé nepoložili kytici k pomníku.
Článek připravil Michal Šimek, farář evangelického sboru ve Mšeně