Souběžně s revitalizací probíhá v centru Mšena záchranný archeologický výzkum
Archeologický výzkum byl vyvolán stavební akcí „Revitalizace historického jádra ve Mšeně“, pří níž je především nově předlážděno historické jádro středověkého a novověkého městečka. Výzkum je prováděn Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mělníku, Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích a občanským sdružením Syrakus.
V písemných pramenech vystupuje Mšeno od sklonku 13. století jako královská ves, od poloviny 14. století jako městečko (oppidum) v majetku Ronovců. Základní otázkou výzkumu bylo sledování proměny původní vsi v městečko a jeho následný vývoj do dnešní podoby. Novověké dějiny městečka nebyly klidné, v průběhu 18. a 19. století postihly Mšeno čtyři desítky požárů, dva z nich (1670 a 1867) katastrofické – byl zničen kostel, radnice i domy kolem náměstí.
Dosavadní etapy výzkumu probíhaly a probíhají ve spolupráci s investorem i stavební firmou právě v prostoru náměstí Míru a Masarykovy ulice (jedné z hlavních mšenských ulic, ústících do náměstí) v blízkosti novorománského kostela sv. Martina (nově vybudovaného, vysvěceného 1878). Dodržení komunikačního schématu a logistiky městského jádra vedlo k provádění výzkumu po menších návazných sektorech o plochách několika arů, postupně pokrývajících prostor náměstí a jeho nejbližšího okolí.
Nejstarší zachycené osídlení lze datovat do druhé poloviny 13. století a je reprezentováno zahloubenými stavbami, tzv. zemnicemi. Ty jsou porušeny mladšími situacemi a jejich přesná rekonstrukce je obtížná. Jejich umístění na obvodu stávajícího náměstí napovídá, že může jít o první podobu Mšena po jeho vysazení, tzv. lokaci.
Překvapivý je nález dílny na zpracování železné rudy, pracovně označené jako kovárna, datované do 14. století. V odkrytém prostoru se podařilo zachytit dvě pece, zastřešený pracovní prostor a odpadní jámu. Samotný nález „kovárny“ je ojedinělý a jeho výlučnost spočívá i v poloze dílny – mezi kostelem a náměstím, s ohněm (či zápachem) pracující provozy totiž bývaly ve středověku zřizovány dále od ústředního prostoru.
V témže sektoru byla zachycena část zdiva barokní zvonice, původně třípodlažní, samostatně stojící stavby. Její polohu známe z tzv. Císařského otisku indikační skici Stabilního katastru z poloviny 19. století, kdy zvonice, kostel a k němu přiléhající hřbitov byly ohraničeny zdí (tu se podařilo ve fragmentech také zachytit). Po požáru 1867 zničená zvonice již nebyla obnovena a nové zvony byly umístěny do věže nově zbudovaného kostela.
Největší překvapení přinesly sektory zkoumané na náměstí Míru. Původní očekávání relativně prázdné plochy náměstí vystřídal obraz, který je běžnější spíše na lokalitách s intenzivním pravěkým osídlením. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že dosavadní zkoumané sektory jsou posety zahloubenými objekty středověku a novověku, nejmladší jsou datovány keramikou a mincemi do průběhu 19. století. Nejstaršími jsou již zmiňované zemnice, mladší objekty jsou však do značné míry záhadou, jejich výplň tvoří ve většině případů spálený materiál a suť. Předběžná pracovní hypotéza uvažuje o hlinících, odkud byla těžena spraš na stavbu nových domů po požárech, a vzniklé hliníky byly zasypávány materiálem z požářišť. Upřesnění navržené hypotézy je jedním z cílů dalších výzkumných prací.
Text a foto PhDr. Petr Meduna, ARÚ AV ČR Praha
