Mšenská ZUŠka bude žáky učit kovářskému řemeslu
Mšenská základní umělecká škola (ZUŠ) po více než čtyřiceti letech obnovuje obor umělecké kovářství. Mezi místními i přespolními dětmi je o kovařinu velký zájem. Potvrdil to ředitel školy Čeněk Hlavatý. „V současné době máme šest zájemců, kteří to myslí opravdu vážně. Nejmladší z nich je žákem druhé třídy základní školy a nejstarší chodí do druháku na gymnáziu,“ řekl Hlavatý a dodal, že řemeslo láká nejen děti ze Mšena, ale například i z Mělníka nebo Neratovic.
Výuka by se v kovárně mšenské umělecké školy měla naplno rozjet už ve druhé polovině října. Do té doby ale čeká zaměstnance školy ještě pořádný kus práce. Kovárna totiž dlouhá léta sloužila k odkládání nepotřebného materiálu. „Prostor byl za čtyři desítky let zanesen různým odpadovým materiálem, který v některých místech sahal až do výšky skoro dvou metrů. Loni jsme z místnosti vyvezli dva kontejnery odpadu, asi půl tuny přitom byla ztvrdlá hlína. Teď nás čeká ještě dokončení vyklizení prostor,“ popsal práce Hlavatý.
Prvním impulsem k obnovení školní kovárny byla podle ředitele nabídka mšenského kováře Luboše Martínka, který tam před lety jako žák osmé třídy s kovařinou sám začínal. Slíbil, že by se jednu sobotu v měsíci věnoval osmi žákům, což je vzhledem k prostorám kovárny optimální počet. „Ochotně také nabídl, že do začátků materiál a kovářské nástroje zapůjčí, případně je i upraví pro potřeby dětí. Našli jsme dokonce i originální kožené zástěry, bez nichž by výuka ani probíhat nemohla,“ připomněl ředitel ZUŠ.
Soboty byly pro výuku zvoleny proto, aby rány kovářských kladiv nerušily hodiny hudebního oboru. Myšlenka na obnovení kovařiny, kterou ředitel školy už delší dobu nosil v hlavě, nyní konečně padla na úrodnou půdu. „Nechceme v žádném případě promarnit nabídku pana kováře Martínka, který je ochoten žákům předávat své zkušenosti. Chtěli bychom, aby se v tomto historickém řemesle zdokonalili. A nebráníme se ani děvčatům, i když je kovařina spíš chlapskou záležitostí,“ uvedl Čeněk Hlavatý, který se chce výuky rovněž účastnit. Do budoucna totiž plánuje, že by mohl učit malé kováře spolu s Lubošem Martínkem, aby se řemeslu mohlo věnovat více zájemců. Sám se s kovařinou seznámil ve svých šestnácti letech na střední škole.
„Bylo to úžasné, vykoval jsem si spoustu dlát do dřeva i do kamene. Bavilo mě to daleko víc než například svařování, které bývá v rámci dílen nejvíce využito,“ vzpomínal na své seznámení s kovařinou Hlavatý. „Žáci budou mít jedinečnou možnost vykovat si například klíč, se kterým sice žádné dveře neotevřou, ale bude to klíč k srdci, ke studánce…“ A už plánuje, jak by časem rád se žáky vykoval exponát na Mezinárodní dětskou výtvarnou výstavu do Lidic, kde se kovařina dosud neobjevila. A není ani divu. Uměleckým kovářstvím se podle Hlavatého zabývá vedle několika učilišť zatím pouze jedna základní umělecká škola, a to v Ostravě.
Kovárnu tehdejší Lidové školy umění ve Mšeně nechal z bývalé ledárny hostince, který v budově dříve býval, v roce 1968 zřídit první ředitel školy. Místnost postavenou z režných neomítnutých cihel vybavil výhní s odvětráním, ponky, kovářskými svěráky a nářadím. Díky tomu se mohly děti seznamovat se základy kovařiny. „Vytvářely různé drátěné plastiky, kované hřebíky, tepané plechy a ozdobné talíře. Většina těchto prací se dochovala až do současnosti,“ poznamenal ředitel mšenské umělecké školy. Kovářskému řemeslu se ale žáci učili pouhý rok. Do doby, kdy tragicky zahynul ředitel školy. Pak už kovařinu neměl kdo vyučovat.
Jiří Říha