Jel jsem pomalu, tak odpočinkově. Právě jsem odvezl třetího hosta na frankfurtské letiště. Ten pohled na lidské mraveniště mě už unavoval. Třetí host v jediném týdnu! Pan profesor to přehání, i když to myslí dobře. Posílá nám své známé z USA k ubytování. Pan Schober, hlavní správce ubytovacího komplexu pro cizince, nám oznámí číslo pokoje, který je volný. Moje žena obstará čisté povlečení a dobré pohoštění pro hosta. Dělá to ráda, o spropitné se dělí poctivě s panem Schoberem.
Cesta z letiště k naší ubytovně je přímo na západ a tím západem to začalo. Ještě jsem snad nikdy neviděl tak dokonalý západ slunce s barevnými pásy a skvrnami. Na nic jiného se nedalo ani dívat. Zajel jsem ke straně a zastavil. V podvědomí jsem si sestavoval odpověď na dopis bratrovi. Již dopředu jsem věděl, že se vysměje mým názorům v článečku o financích, který jsem mu poslal k vytištění. Uznal jsem, že článek byl trochu naivní a od bratra bylo velkorysé, když mi v odpovědi citoval slova jednoho klasika, „že každá civilizace nese v sobě přízrak své vlastní zkázy“. Jsem Američan, který se vydal do Německa (mírného pásu) studovat dřeviny tohoto pásu. Již dlouho mě to zajímalo, ale asi bych nic nepodnikl, nebýt naléhání prof. K. abych pokračoval ve studiu. Nevěřil jsem do poslední chvíle, zda to opravdu půjde, abych sebou vzal i svou rodinu (manželku a naše dvě malé holčičky). Šlo to. V Německu se nikdo neptal, kolik nás vlastně přijelo. Ve škole se ptali, jen co mám vlastně nastudováno. Nastudováno, bych si nebyl troufl vyslovit, spíš načteno, to ano. Přečetl jsem vše, co mi bylo z té oblasti dostupné.
Po horkém dni vydechovalo teplo všechno i ta asfaltová silnice. Podíval jsem se na cestu před sebou – co to je? Pár metrů přede mnou prostředkem silnice šel – capkal malý Ježíšek, jak ho malují v předvánočním čase. Plakal a volal mámu. Popojel jsem až k němu. Rozcuchané světlé vlásky ozářené reflektorem působily jako svatozář. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem, že malý mimo jiného nutně potřebuje vykoupat. Byl celý špinavý a taky nevoněl. Vůbec se mě nebál, vzal jsem ho do náručí, přeskočil jsem příkop a zaklepal na svítící okno nejbližšího domu. Vyšla stará žena. Pochopila, že moc dobře německy nemluvím, tak mi na kus novin nakreslila plánek. Asi 200 metrů odtud bydlí policista a ten mi prý pomůže. A skutečně. Policistova žena okamžitě pochopila co je potřeba, přinesla před dům plnou vaničku teplé vody. Kluka i mě omyla. Dítě se uklidnilo a přestalo volat mámu. Pomalu se mu začaly zavírat oči a usušené a převlečené mi začalo usínat v náručí. A mě se v mysli začala odvíjet vzpomínka na mou vlastní šedookou mámu. Již si ani nevzpomínám, kdy jsem na ni myslel naposledy. To způsobil určitě ten strach o cizí dítě. V duchu jsem jí prosil o jeho záchranu. Nikdy předtím mě takové myšlenky nenapadly.
Policista se mezitím zřejmě spojil s rodinou dítěte, teď mě tiše pozoroval, měl asi špatné zkušenosti s cizinci, protože, když jsem upravoval deku, na které dítě usnulo, rychle a zručně mi nasadil pouta. Zavolal na svou dceru, aby řídila, a pak jsme všichni tři nasedli do mého auta a jeli k naší ubytovně. Byl jsem dost zaskočený a vyděšený, ale utěšoval jsem se, že se vše vysvětlí. Doma už na mě netrpělivě čekala žena, měl jsem již hodinu zpoždění, a tak měla pochopitelně strach. Když uviděla policistu, dala se do křiku. Tiskla se ke mně a nedala se odtrhnout. Hluk přilákal i pana správce. Nakonec se vše vysvětlilo. Pan Schober se za mě zaručil, tak mi policista sundal pouta a odjel. Auto jsem naštěstí stihl vrátit do půjčovny včas, akorát jsme ten den šli spát trochu více rozrušeni. Druhý den mi přišel ten samý policista říci, že rodina chlapce byla velmi šťastná, že se chlapec vrátil živ a zdráv. Jsou mi prý moc vděční a dokonce nám nějaká jeho teta nebo babička posílá koš jablek. Jiní příbuzní nám zase poslali koš zeleniny. Co psát dál, jsem rád, že můj pocit, že lidé nejsou zlí, je správný. V takovém pocitu žijeme již třetí měsíc.
Ludmila Svátková