Mšenští cyklisté se o prázdninách tradičně vypravili na cesty po Evropě
Náročné rakouské průsmyky
V seriálu zdolávání horských průsmyků nám doposud chybělo Rakousko. V neděli ráno 4. 7. jsme se vydali k našim jižním sousedům, kde je v nabídce nepřeberné množství horských silnic, které my vyhledáváme. Cestou do místa našeho prvního pobytu jsme si odskočili do německého Berchtesgadenu, kde jsme objeli okružní panoramatickou silnici s průsmykem Roßfeld. Hlavně Rakousko je vyhlášené vyhlídkovými alpskými silnicemi, kde motoristé platí mýtné, pro nás cyklisty je to zdarma. Výhodou těchto silnic bývá menší provoz a nádherná panoramata.
První polovinu našeho pobytu jsme strávili v kempu města St. Johann im Pongau ve spolkové zemi Salcbursko. Postupně jsme zdolali několik méně známých průsmyků, při kterých nám nepřálo počasí, a vyčkávali jsme na den, kdy dobudeme nejznámější rakouský průsmyk Hochtor na großglocknerské vyhlídkové silnici. Pro zajímavost: auta platí 28 € mýtné. Uvádí se, že na Hochtoru bývá 260 dní v roce nevlídno, výjimkou nebývá sníh a led v létě. Počasí nezklamalo. Nahoře sněhové bariéry, mlha, mírný déšť a teplota 4 ºC. Panoramata se nekonala.
Na druhou polovinu pobytu jsme se přestěhovali do Korutan, do městečka Malta, které nás již přivítalo letními teplotami kolem 30 ºC. Zde se nám nejvíce líbila vyhlídková silnice Malta Hochalmstraße, lemovaná několika vodopády k přehradě Kölnbreinsperre s nejvyšší hrází Rakouska, vysokou 200 m a dlouhou přes 600 m. Uprostřed hráze byla vybudována vyhlídková plošina s prosklenou podlahou. Nic pro slabé nátury. Jako každý rok, tak i letos nás čekala královská etapa. Ta připadla na pátek 9. 7. a vedla přes vyhlídkovou silnici Nockalmstraße národním parkem Nockberge. Při délce 155 km s převýšením přes 3 300 m si každý přišel na své. Pobyt jsme ukončili výjezdem na obávaný Katschberg, kde se při sjezdu objevují informace pro motoristy, aby zařadili 1. rychlostní stupeň.
Rakouské průsmyky nejsou tak dlouhé, jako např. v Itálii či Francii, ale o to brutálnější stoupání nabízejí. Výjimkou není cedule se stoupáním 23 %. Protože je to destinace nám blízká, určitě se sem ještě někdy vrátíme. Více fotografií na www.bikemseno.cz.
(JK)
Od Jasini do Aše je republika naše
Touhle větou učitelé za 1. republiky snadno vymezovali východ a západ republiky. Byla i inspirací pro cyklisty z klubu Bike Mšeno, kteří i letos vyrazili za zahraničním dobrodružstvím. Cílem byl tedy kraj ještě relativně nedávno patřící formálně k Československu – Zakarpatská Ukrajina.
Tato malebná hornatá krajina si prošla složitou historií v souvislosti se střetem zájmů mocnějších států, územím, kudy několikrát prošla válka a kde období prosperity byla velmi krátká. Jedním z těch lepších bylo a i místními je tak i považováno období, kdy tato oblast byla součástí Československa. K připojení došlo na základě Saint-germainské smlouvy z 10. 9. 1919 a díky státním investicím do infrastruktury, zrušení feudálních povinností – peněžních dávek církvi, roboty na církevních pozemcích, pozemkové reformě, investicím do školství došlo k rychlému a výraznému rozvoji. Celkové státní výdaje na Podkarpatskou Rus činily tehdy šestinásobek daňových příjmů z tohoto území. Nedá se však říci, že by to bylo období klidné. Neustávaly snahy Polska a Maďarska území okleštit, což se v r. 1938 po vídeňské arbitráži Maďarsku podařilo. S nástupem druhé světové války a následně po odstoupení této země a části východního Slovenska Sovětskému Svazu v r. 1945 přišel konec společného státu. Podkarpatská Rus se pak již vyvíjela plně pod kontrolou SSSR. Při rozpadu SSSR se objevily snahy o anulování smlouvy z roku 1945 a opětovnému připojení k Československu. Rozdělení čs. federace v roce 1993 však veškeré snahy zmařilo.
Jedním z mnoha v Čechách zažitých klišé je vysoké bezpečnostní riziko pro turisty. To se projevilo nízkou účastí – byli jsme pouze 3. Proto jsme netradičně využili služeb cestovní kanceláře. Po dlouhé úmorné cestě autobusem z Prahy, čtyřhodinovém čekání na maďarsko – ukrajinské hranici přijíždíme po 21 hodinách do Mukačeva. Procházíme si nově upravenou pěší zónu v centru města a v příjemné restauraci poobědváme. Ceny jsou velice příjemné – pohybují se zhruba na ¾ cen v Čechách. Po načerpání sil pokračujeme do lyžařského střediska Podobovec, místa našeho pobytu. Odsud pak po celý týden vyrážíme na 60 – 90 kilometrové túry. Trasy vedly hornatým terénem a i vzhledem k teplému počasí byly poměrně náročné. Naštěstí vždy se našel nějaký ten „magazin“, kde jsme mohli svlažit hrdlo a doplnit kalorie. Ceny ještě poklesly, a tak např. 1 pivo vyšlo na 9 Kč.
Jako dílčí problém se jeví nepřesné mapy. Spousta existujících cest není zakreslena a naopak cesty na mapě existující v reálu nenajdete. Naštěstí je krajina „čitelná“, a tak jízda po existující cestě, případně polonině směřující žádaným směrem vás k cíli dovede. Někdy se však stane i to, že skončíte někomu u domu. Lidé jsou však vstřícní, a tak ani 15 cyklistů na dvorku nevyvede domácího z míry a ochotně vás pustí brankou ven. ¨
Při jedné z cest zavítáme i do Koločavy. Zde se český spisovatel Olbracht seznámil s legendou o Nikolovi Šuhaji, kterou literárně zpracoval v romantický příběh lásky, zrady a dobrodružství. Realita je však taková, že Nikola byl obyčejný dezertér z rakouskouherské armády, po válce se krátce živil poctivě, avšak poté se začal „živit“ krádežemi. Aby se mu to nepletlo, tak bral všem. Vykrádal kostely, bral bohatým židům, i chudým pastevcům na poloninách. Po zastřelení 2 četníků a vypsání odměny na jeho hlavu byl i s bratrem svými lidmi z družiny zabit. Jejich těla byla předána čs. policii. Celý jeho zbojnický život netrval ani 2 roky. Je pochován na místním hřbitově.
Z místní četnické stanice je docela příjemná restaurace. Působením Klubu českých turistů vzniklo v okolí několik turistických cest se stejným systémem značení, jaké známe z domova. V místní škole, velikostí a architekturou poplatné sovětské éře, je učitelkou Natálií vybudováno malé muzeum I. Olbrachta. Průvodcem nám je její syn vládnoucí obstojnou češtinou. Díky Olbrachtově dílu je Koločava hojně Čechy navštěvovaným místem. V restauraci krom obsluhy všichni hovoří česky. 
Další zastávkou bylo Siněvirské jezero, s 5 ha největší v oblasti. Je oblíbeným cílem turistů a má se čím chlubit. Toho využívají i místní správci parku. I zde se setkáte s oblíbeným druhem podnikání místních lidí, spočívajícím ve zcela odděleném toku peněz. Náklady nese stát, příjmy končí v bezedných kapsách podnikavců. Při svých výletech využíváme i služeb ukrajinské železnice. Projeli jsme několikakilometrový úsek se soustavou 4 tunelů a s několika vysokými mosty na frekventované rychlíkové trati. Zde jsme se setkali se zajímavým jevem. Při vystupování z vlaku jsme spatřili několik vojáků střežících okolí nádraží. V žertu se ptám výpravčího, zda bude válka? V odpovědi mi je zcela vážně sděleno, že se jedná o mostní stráž, neboť jsme v hraničním pásmu s Maďarskem. Podle odečtu z mapy je ona hranice cca 80 km vzdušnou čarou… Při výjezdu z nádraží, neznaje cest, ještě přijedeme k sídlu oné stráže. Docela jsme je překvapili. Po kontrole pasů jsme navedeni na správnou cestu a můžeme pokračovat. Po tomto zážitku si všímáme, že u všech velkých mostů je udržovaná oplocená zóna. Nevím, zda se jedná o důsledek historické zkušenosti s Maďary, převzetím zkušeností z dob SSSR či reakci na různé atentáty v Rusku. Oplocení má však již svá nejlepší léta za sebou… 
Než jsme se nadáli, tak přišel den odjezdu. Po rozloučení s personálem vyrážíme na závěrečnou vyjížďku – tentokráte výhradně po silnici. Velmi příjemná cesta vedoucí údolím řeky Rika s cílem v rovině u Chustu. Následuje koupel v řece a již vyrážíme k domovu. Na hranicích je naštěstí stejná směna jako při příjezdu do země. Nejspíše zapůsobilo kouzlo úplatku 50 eur zaplacených před týdnem a odbavení netrvá ani hodinu a jedeme…
Za týden pobytu jsme poznali pouze malou část bývalého území Československa. Krajinu připomínající Beskydy, s horami přesahující 2000 m, nádhernými lesy, poloninami, údolními dlouhými vesničkami s mnoha roubenkami i stavbami megalomanskými vyloženě hyzdícími z dob sovětských a zejména příjemné obětavé lidi. Ani na okamžik jsme nezaznamenali jakoukoli nevraživost, naopak vždy jsme si pěkně popovídali...
(eli)