Horko, které se udělalo ten den v červenci, bylo nesnesitelné. Dcera – jindy klidný a veselý člověk – pokrývala půdu mezi růžemi proti vyschnutí s nezvyklým chvatem a nervozitou. Dívala jsem se na ni z okna a napadlo mě, jak závislé je chování a jednání nás lidí na přírodě. Určitě by se na mě zlobila, že listuji a chvílemi i čtu knihy p. Karla Pacnera. Pan doktor mi nařídil, že v mém zdravotním stavu nesmím dělat nic namáhavého – ani číst a ona se mě snaží svědomitě hlídat. Ty knihy jí připadají „těžké“ pro mě maroda. Schovala jsem je raději pod přikrývku. Měla jsem v záloze jinou radost. Vnuk vystudoval ekonomii a kupuje si pravidelné týdeník z tohoto oboru. V těchto horkých dnech si chodí číst do „mého“ pokoje. Po asi hodině čtení si promne oči, časopis odloží a vrátí se k němu až po obědě. Já zvědavá se dotápu ke stolku a čtu – nikým nerušena. Dcera, když vidí obálku, obsah nezkoumá. Určitě si myslí, že to jsou reklamy.
Ekonomie – to nebylo to pravé, co by mě v životě zajímalo. Trojčlenka a zlomky byly asi tím nejvyšším, co mi zůstalo v paměti ze školních let. Ekonomie, o které už několik týdnů píší v tom časopise, je něco docela jiného. To je otevřená brána do jiného světa. Tam se člověk dostane přes filozofii a sociologii. Nejvyšší vrátný do nového ekonomického nebe se jmenuje Pavel Krugman. Američan, který má tam v Americe a dnes už po celém světě plno nadaných, osvícených přátel. Všichni dohromady se stávají nadějí světa. To oni ukazují schůdnou cestu, aby lidé dále nebloudili a osvobodili se. Aby se lidé vymanili z velikých sociálních rozdílů, budou prý potřebovat nejméně deset, ale spíš dvacet let. Jako jiným lidem i mě se zdá taková doba příliš dlouhá.
Stačí se ale ohlédnout na dějinný vývoj a historii zvratů – co bylo krátké a co dlouhé? Majetek byl po dlouhé časy měřítkem osobní zdatnosti, až v uplynulých čtyřiceti letech se stalo u nás hanbou něco mít. Jako dítě jsem byla moc šťastná, že patřím k té naprosté většině dětí, co nemají rodiče kulaky. Otec pracoval v továrně, poté co mu zavřeli dílnu. Ani strýček Ludva, bývalý majitel, pak už jen zaměstnanec té továrny, již nevyplácel dělníky a sám dostával peníze od účetního, co bydlel blízko nás. Oba do práce jezdili na kole, měli to jen 4 km daleko.
Od 1. června 1953 jsem již pracovala jako vedoucí největší místní prodejny v malém jihočeském městečku. V prodejně bylo na skladě 1200 druhů zboží, od hřebíků, šroubů až po broušené skleněné vázy. Tehdy – zrovna 1. června – vyhlásil rozhlasem tehdejší prezident Zápotocký začátek měnové reformy. Obchody měly být zavřené do 4. 6. Lidem nikdo nic nevysvětloval, žádný rozbor hospodářské situace, nikdo nic neoznámil ani nenapsal. To, co prezident řekl o zmrazení vkladů, bylo kruté. I když naše zemička a její hospodářství ve světovém měřítku nic neznamenaly, úcta k nám prostým lidem měla být zachována. Abychom stihly termín – předat do 4. 6. ke kontrole všechno přeceněné zboží, začaly obě prodavačky s přeceňováním zboží hned ten den 1. 6. Já jsem zůstala u pultu. Obchod se totiž zavřít nedal. Ostatně, nikdo neměl to srdce zavřít a nedat lidem za jejich poctivě vydělané peníze, co potřebovali, a jen nákup možná dlouho odkládali. Všichni obchodníci v ulici od náměstí až k nádraží nechali pootevřené dveře. Ze sboru SNB se nikdo neukázal, aby nás potrestal. Se špatným svědomím jsem doprodávala všechny „ležáky“. Špatně konstruovaná jízdní kola, elektroniku s velkou spotřebou proudu atp. Když to během dne vypadalo, že prodáme všechny ty „ležáky“, vystavila Alenka – mladší z prodavaček – na polici česká tzv. „benátská“ zrcadla. Postavila je na polici hned vedle obrazu prezidenta v červotočem prolezlém rámu. Zatím byly k neudání.
Když se zešeřilo, lidé konečně přestali chodit. Pro mne skončil přízračný den. V hlavě mi šumělo. Kletby chlapů a pláč babiček se prolínaly. Jedna z těch stařenek se obrátila k obrazu prezidenta. Tolik jsme si od něho slibovali. Vypadal tak mužně. Kameník a on okrade chudé lidi! To zaslechla i Alenka a večer než odešla domů, tak se před zrcadly nakrucovala a prezidentovi hubovala. Ty že jsi mužný? Ha ha. Ani jednoho z vás tam nahoře bych za svýho Káju nevyměnila.
Od 4. 6. jsme prodávaly za nové ceny. Zrcadla asi leží v prodejně dodnes. Za pár týdnů si lidé ani nevzpomněli, o kolik peněz vlastně tou měnou přišli. Všechno bylo takové jako umělé. I ten obchod i peníze. Nebo to byly jen žetony na hraní? To, že nyní bereme stav svých financí jinak, nějak zodpovědněji, možná zavinily události v Řecku, Německu a na Slovensku. A také úvahy o euru. Jak se orientovat? Která z evropských zemí si vede nejlépe? Noviny přinášejí denně úvahy ekonomů. Již tím, že jsou nám takové názory předkládané, se mi někdy zdá, že jsme postoupili, zpevnili svou jsoucnost. Dozvídáme se, kde se mýlili američtí národohospodáři, jak je ošidné sázet na moudrost národa.
Nedávno jsem četla i rozbor toho, kde dělali chyby naši národohospodáři ve třicátých letech min. století v čase nejhlubší hospodářské krize. Najednou chápu, že je nutné se pohybovat v čistém jasném prostoru, jak to žádá Američan Krugman. Pro něho je lidskost a pravda ve vztazích nejlepší ochranou člověka. Již před staletími přestali lidé stavět tvrze a hrady na svou ochranu. Nestaví se další Čínské ani Berlínské zdi. To vše musí nahradit vzájemné pochopení a láska mezi lidmi. Na tom snad začnou naši potomci stavět svět. Polidští se ty propletence mezi bankami. Zloděj bude zloděj a jeho činy budou nazývány pravými jmény – nepřekroutí se jiným smířlivými názvy. Přeji úspěch celému světu a štěstí mým potomkům.
Nakonec si dovolím uvést citát našeho bývalého prezidenta pana Václava Havla z roku 1978: „Když se nepřistupuje na vnucované lži a říká se pravda, svět není ani v těch nejhorších poměrech úplně ztracen.“ (Moc bezmocných)
Ludmila Svátková