Mluvčí Charty 77 Jan Kozlík: Co je správné a spravedlivé – to je moje téma
V průběhu ledna vystoupil v dokumentu České televize v třídílném triptychu Olgy Sommerové Charta 77 jako jeden z jejích mluvčích Jan Kozlík pocházející ze Mšena. V současnosti je tento absolvent Evangelické teologické fakulty UK Praha pracovníkem Bezpečnostní informační služby. Na víkendy dojíždí z Prahy do Mšena, kde působí jako kurátor místního sboru Českobratrské církve evangelické. Přinášíme s ním rozhovor.
Kdo navštíví mšenský hřbitov nebo zalistuje knihou Karla Červenky Památky města Mšena, zjistí, že příjmení Kozlík bylo ve Mšeně hojně rozšířené. Někteří z Vašich předků patřili k významným představitelům města.
Příjmení Kozlík bylo ve Mšeně rozšířené již v pobělohorské době. Ještě moje babička vyjmenovávala osm rodin toho jména a jen u jedné uměla vyložit náš příbuzenský poměr, ale to šla hluboko do 19. století.
Máte nějakou výraznou vzpomínku z dětství?
Snad ani ne, spíš trvalý pocit zvláštního osudu, když pro mě nebyl ani Pionýr ani účast v prvomájovém průvodu a o státních svátcích vlaječky na domě jsme nevyvěšovali.
Co pro Vás znamenali Vaši rodiče?
Můj otec neuznával zásadu, že před dětmi je lépe nemluvit o politice. Komentoval zprávy z rozhlasu a já poslouchal. Místo k volebním urnám mě bral do lesa nebo na ryby, což byl v padesátých letech dost odvážný čin. Byl ve Mšeně jediný a všichni známí mu říkali, že komunisti se mu pomstí na dětech. To jsem pochopil později. Matku téměř nepamatuji. Zemřela, když mi bylo deset, ale už předtím ležela dlouho v nemocnici.
Dříve, podobně jako řada jiných Mšeňáků, jste byl aktivním horolezcem.
Nijak zvlášť. Jako všichni kluci ze Mšena (nebo aspoň z Podolce) jsme lezli po skalách a hledali jeskyně. Mnohem později, jsem něco pochytil v horolezeckém oddílu, ale v sedmdesátém čtvrtém jsem měl při výcviku v Šárce pád s trvalými následky – a byl konec.
Jste věřící křesťan, vyznáním českobratrský evangelík. Co pro Vás znamená víra, v níž jste byl vychován v rodině a ve mšenském evangelickém sboru?
Byla to prý má matka, která si před smrtí přála, aby na mě dohlížel náš tehdejší farář Josef Svoboda a on to skutečně plnil. Mluvíval se mnou zvlášť a vštěpoval mi myšlenku, že Pán Bůh pro mě chystá zvláštní cestu. Co tím myslí jsem pochopil mnohem později.
Ve Mšeně kdysi žili evangeličtí písmáci, kteří dnem i nocí hloubali v bibli a přemýšleli o své víře. Ovlivnili Vás? Posledním z jejich řady byl zřejmě vloni zemřelý kurátor mšenského evangelického sboru Jiří Pavelka.
Nebylo jich mnoho, nebo o nich nevím. V dětství na mě působil jako písmák otec Jiřího Pavelky, kostelník sboru a švec. Přinesl jsem boty do správky a on seděl na verpánku a četl bibli. Boty hodil do kouta na hromadu a začal mi vykládat Písmo. Později se ve Mšeně a v našem sboru objevil jakýsi pan Vít, předválečný četník, kterému dali v roce 1948 na vybranou - buď vystoupí z církve, nebo odejde z SNB. Zvolil to druhé. S ním jsem vždy vášnivě diskutoval cestou z kostela na Podolec. Zůstal duší policajt, ale co je správné a spravedlivé z hlediska křesťanského bylo jeho (i moje) téma. Ze svých vzpomínek velitele četnické stanice v Teplicích-Šanově před válkou a velitele pořádkového sboru nasazeného v rozbombardovaném Hamburku za války napsal dva romány, které mu nikdo nevydal, protože nabízely úplně jiný než oficiální pohled. Rukopisy se patrně po jeho smrti ztratily.
Ve Mšeně máte dům naproti bývalému kostelu sv. Jana, který před Bílou horou patřil místnímu sboru církve podobojí (dnes hasičská zbrojnice). Jako poslední protestantský kněz zde působil Abraham Heřman, otec Augustina Heřmana. Jak vnímáte tyto slavné předky z hlediska dějin Mšena a pobělohorského náboženského vývoje?
Když v Červenkových Pamětech města Mšena čtu, jak mšenský lid vyprovázel Abrahama Heřmana na cestě do exilu až někam k Bezdědicím, napadá mě jediná věc. Proč moji předkové neodešli s ním? Ještě den dva pochodu a stáli by na saské hranici. A na druhé straně bylo hustě Čechů. Stovky a tisíce husitských farářů, kazatelů Jednoty Bratrské, česká šlechta, bohatí i chudí přicházeli z Čech. Někteří se usazovali, jiní pokračovali na sever do Pruska, jiní na západ do Holandska a nakonec mnozí do Ameriky. Co mé předky zdrželo? Vyměnili svobodu za dům a kousek pole? Netušili, že z nich zlovolný hrabě Věžník udělá téměř nevolníky?
Od roku 1968 působil v Mladé Boleslavi v evangelickém sboru až do roku 1978 farář Alfréd Kocáb (otec hudebníka a současného ministra české vlády Michaela Kocába). Tehdy se tam konala setkání mládeže a různé hudební akce. Čím ovlivnil Váš život?
Nejen setkání. Alfred a jeho žena Darja vytvořili komunitu. Každý měsíc od pátku do neděle po několik let. Mladí a hodně mladí se tam realizovali v debatách na témata připravená i spontánní, teologická, politická a psychologická. Pro některé to byla zásadní událost v jejich životě. Aspoň to dodnes tvrdí.
Proč jste se rozhodl studovat evangelickou teologickou fakultu v Praze?
Když mi bylo 18, dostal jsem od bratra faráře Svobody, který v té době byl již několik let farářem v Praze na Smíchově, dopis. Vyzval mě, abych se přihlásil na bohosloveckou fakultu – to má být ta zvláštní cesta, kterou mně Bůh připravil. Ani trochu se mně nechtělo, ale tak naléhavé výzvy se nedalo zcela nedbat. Jen tak bez přípravy jsem šel k přijímacímu pohovoru a byl jsem přijat. Ale ministerstvo k přijetí souhlas nedalo. Strávil jsem tedy další poměrně veselé čtyři roky na průmyslovce. Když jsem maturoval, psal se rok 1968 a situace byla zcela jiná. Chytří marxisté (Gardavský, Machovec) se začali vážně zabývat křesťanstvím a ještě chytřejší křesťané (Ladislav Hejdánek, Jiří Němec) s nimi vedli disputace. I nabyl jsem dojmu, že studium teologie je vlastně velmi moderní věc. V tom roce také žádné ministerstvo do přijímání studentů nekecalo.
V roce 1972 jste byl vyloučen ze studia. Proč?
To souviselo s rychle postupující „normalizací“ za Husákova režimu. Po všem tom nadšení, po studentských stávkách, po slavnostních přísahách při Palachově pohřbu jsme jako studenti těžce nesli ten rychlý ústup od všeho, co bylo řečeno. To bylo v celé společnosti, vedení fakulty ale nezůstávalo pozadu. V roce 1970 už začalo samo omezovat jakýkoli svobodný projev, doslova v hrůze, co by tomu řeklo ministerstvo, které začalo znovu na fakultu dohlížet. Na „Vítězný únor“ 25. února 1970 pak poprvé nechalo vedení fakulty vyvěsit vlajky na bohosloveckém semináři. Naše znechucení nad tou přetvářkou bylo velké. Proto jsem vzal štafle, vlajky sejmul a uschoval. Následovala bouřlivá reakce vedení a pak začalo vyšetřování Státní bezpečností.
Jaký byl postoj tehdejšího vedení teologické fakulty? Zastal se Vás některý z tehdejších učitelů? Co spolužáci?
Zprvu to vypadalo, že mě zavřou. Byl jsem však dobře nabrífován advokátem a všem ošemetným výpovědím jsem se vyhnul. StB spis uzavřela s tím, že mě má potrestat fakulta. Následoval téměř roční zápas, kdy ministerstvo trvalo na mém vyloučení. Prof. Jeschke vyjednal posléze kompromis, že totiž já sám požádám o přerušení studia. Po zvážení všech okolností, jsem se rozhodl nechat se raději vyloučit. To ovšem fakultu rozhněvalo, podal jsem tím důkaz, že jsem „nepokorný“. Jediným studentem, který podal proti mému vyloučení písemný protest, byl můj spolubydlící Aleš Březina, který byl za to vyloučen vzápětí po mně. Teprve tím se fakulta morálně zhroutila.
Co jste dělal po vyloučení, čím jste se živil?
Vzpomněl jsem si, že jsem vlastně vyučen elektrikářem, nastoupil jsem u stavební firmy a po dvou letech pokračoval jako revizní technik, takže jsem si žil poměrně dobře. Pro mě nebyl až tak velký problém obléknout montérky, protože jsem v nich byl už předtím.
V kterém roce jste podepsal Chartu 77 a proč?
Když jsem se na Nový rok 1977 vrátil z hor, ukazovali mi přátelé jakousi petici, kterou už všichni podepsali, s tím, že jsem něco zmeškal. Petic jsem už podepsal předtím víc, řekl jsem si, nač podepisovat zas jinou. Teprve když na druhý den začala ostudná kampaň v tisku, došlo mi, oč jde a rychle jsem se připojil. Takže můj podpis vyšel až v druhé várce v únoru 77.
Jedním ze signatářů byl i evangelický farář Svatopluk Karásek, který po ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenské služby působil jako kastelán na hradě Houska. Stýkal jste se s ním?
Sváťa Karásek měl na Housce svou komunitu, která měla jakýsi řád. Dělili tam den na práci na opravách zámku, společné diskuse a chvíle o samotě. Několikrát jsem se zúčastnil diskusí. Pak přišel Sváťa za mnou, že potřebuje natřít oplechovanou věž zámku horolezeckým způsobem. Takže jsem tam strávil jeden příjemný víkend. To všechno bylo ale před Chartou.
Stal jste se jedním z mluvčích Charty 77. Kdy to bylo a s kým jste tuto funkci zastával? Co bylo náplní Vaší a činnosti?
V roce 1983 v trojici s paní Annou Marvanovou, bývalou zpravodajkou Českého rozhlasu, neobyčejně pracovitou a obětavou, která dělala mluvčí již rok předtím a nenašla se za ni náhrada a paní Marií Rut Křížkovou, takřka katolickou světicí. Ta si předtím vyžádala od kardinála Tomáška požehnání pro práci mluvčí. Mluvčí se střídali vždy k 1. lednu. Během roku vymýšleli, k čemu by Charta měla vydat prohlášení a kdo nám to napíše, pokud šlo o významnější text. Dodaný text pak muselo vidět několik lidí, aby byl přijat všemi třemi skupinami Charty: exkomunisty, křesťany a umělci. Pak už šlo jen o podpisy mluvčích. Moc vymýšlet jsme nemuseli, v Chartě bylo dost lidí, kteří nám iniciativně přinášeli návrhy na dokumenty. Např. nejkultivovanější texty mezinárodně právního charakteru psal exministr Jiří Hájek, který je nabízel s neobyčejnou pokorou až stydlivostí. Na jaře 1983 se vrátil z vězení Václav Havel a začal nás náměty přímo zahlcovat.
Byl jste sledován Státní bezpečností, chodil jste na výslechy. Měl jste strach? Pokud ano, co Vám pomáhalo jej překonat?
Vůbec největší strach jsem měl, když někdo v neobvyklou dobu zazvonil u dveří. Pokud jde o výslechy, čím jsou častější, tím víc si zvyknete. Obzvlášť když vás vodí titíž lidé do stejné budovy a do stejné kanceláře. Pak se člověk lekne, jen když udělají změnu. Pomáhalo mi hlavně, že v tom nejsem sám.
Pamětníci ze Mšena tvrdí, že jste byl natolik pečlivě sledován, že jste neměl šanci se utopit ve mšenském koupališti. Určitě by tam pro Vás skočili. Jakým způsobem sledování probíhalo, komunikoval jste nějak se svými sledovateli?
To ne. Ani Státní bezpečnost neměla tolik sil a prostředků, obzvlášť když většinu sil vynaložila na Jiřího Hájka a Václava Havla. Krom toho profesionální sledování je takové, aby o tom sledovaný neměl ani tušení. To, co ve Mšeně předvedli, bylo ostentativní sledování, kdy vám schválně šlapou na paty, mají zesměšňující poznámky, a když je nikdo nevidí, naznačí úder nebo do vás i strčí. To trvalo jen týden. Na koupaliště jsem šel sám a oni také, já šel do vody a oni také a začali mě chválit, že to byl dobrý nápad. To mě naštvalo. Když byli všichni mokří, rychle jsem se sbalil a bavil se, jak natahují kalhoty na mokré trenky.
Jak se k Vám chovali v době Vašeho angažmá členové evangelického sboru ve Mšeně. Měli strach se s Vámi stýkat?
O ničem takovém nevím. Teprve nedávno jsem si poslechl nahrávku vzpomínek bratra faráře Vanči, kde říká, že měl kvůli mně potíže se státní mocí. Zřejmě po něm chtěli, abych nebyl ve staršovstvu. Mně se ale o tom nikdy nezmínil.
Byl jste později novým vedením evangelické bohoslovecké fakulty rehabilitován. Jak to proběhlo?
Dostal jsem rehabilitační dopis od fakultní rehabilitační komise, že jsem tehdy „nesnížil morální vážnost fakulty“ (jak zněl důvod vyloučení), nýbrž že tomu bylo spíše naopak, takže se mám považovat za studenta. Dokončení studia mě ale usnadnili.
S jakými pocity jste prožíval rok 1989 končící listopadovým převratem?
Jako každý, s nadějemi. Zejména proto, že sousední země – Německo, Polsko a Maďarsko – se daly do pohybu. Bylo jasné, že systém se hroutí. I u nás, sice jen ve městech, vznikaly další nezávislé iniciativy a každá si vydávala své tiskoviny. Myslím, že i chytřejší estébáci věděli, kolik uhodilo, poslední ze starých kádrů vedl přede mnou úvahy o tom „co by bylo kdyby“ a na poslední výslech nasadili mladíčka, který otázky četl z pootevřeného šuplíku a červenal se při tom.
V posledních měsících se stále více mluví o korupci. O její existenci nikdo nepochybuje. Pokud by tento vývoj pokračoval, může nás to nějak ohrozit? Lze s tím něco dělat?
Mluví se o ní stále víc, protože už je zjevné, že může zardousit samu podstatu demokracie, právní stát, smysl politických stran, rovnost před zákonem a tedy svobodu. Korupce ale nespadla z nebe. Byla tu za komunistů, pamětníci říkají, že kvetla za Protektorátu a historici že i před válkou. Sklon ke korupčnímu jednání jsme si vypěstovali, proto jsme k ní shovívaví a vadí nám, jen když překročí určité meze. Ty meze byly mnohonásobně překročeny, protože moc peněz je obrovská. Korupce je nefér hra, švindl, podvod na ostatní hráče. Švindl kazí hru, s tím, kdo švindluje, nikdo nechce hrát, a tak je vyřízen. U nás se stalo něco jiného. U stolu zasedli švindlíři, kdo hraje fér, je vyřízen. Musíme tedy švindlovat také. Jenomže samotní podvodníci hrát nemůžou, proto nás neustále zvou ke stolu s tím, že (tentokrát) se bude hrát poctivě. Záleží na nás, jestli jim uvěříme.
Mezi lidmi převažuje názor, že já jako obyčejný člověk nemohu nic ovlivnit, nemám šanci změnit jednání našich politiků. Je tomu skutečně tak? Mohu já jako obyčejný člověk něco dělat proti aroganci politiků a úředníků?
Že by to bylo jako s Chartou za komunismu? Všímejme si tedy těch, kteří proti té aroganci něco dělají. K těm se přidejme, ať jich není tak málo. Nenechme se uhranout těmi, co mají moc. Neopakujme stejnou chybu.
Michal Šimek