Jiří S. Kupka: Krvavé jahody
15. března 2010 si připomeneme smutné 71. výročí okupace zbylých částí Čech a Moravy německými nacistickými vojsky a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Proto by se hodilo doporučit nějakou knihu k danému tématu. Avšak téma druhé světové války a s ní spojených událostí, které jsou pro spisovatele velmi vděčným námětem i po tolika letech, jsme už na tomto místě vzpomínali víckrát. Mohlo by se zdát, že už o válce víme ledacos, nepochybujeme o tom, že chřtány koncentračních táborů pohltily a semlely přes šest miliónů Židů, méně však už víme o tom, že koncentrační tábory nebyly vynálezem fašistického Německa. Lágry, jak se jim také přezdívalo, byly specialitou rovněž jiné diktatury – Stalinova Sovětského svazu. A o tom se, mám dojem, ví a mluví daleko méně. Svědectví o hrůzách a zvěrstvech, které páchal tehdejší režim na svých vlastních lidech, byly poprvé podávány až koncem 50. let 20. století - Pasternakův Doktor Živago (1957, Itálie), Solženicynovy romány Jeden den Ivana Děnisoviče (1962), Souostroví Gulag (1973). Místní knihovna má nově ve svém rejstříku knihu, již lze chápat jako české svědectví o „Souostroví Gulag“. Jejím autorem je Jiří Svetozár Kupka (nar. 1921) a nese název Krvavé jahody (Praha, 2008).
Je napsána podle skutečné události, kdy do sibiřského vězení byla v závěru 2. světové války odvlečena česká občanka, která se provinila pouze tím, že její matka byla Ruska, jež ve 20. letech emigrovala do Československé republiky. Její příběh se začíná odvíjet v posledních válečných dnech na brněnském předměstí, kde jako čtrnáctileté děvče tráví své prchající dětství ve společnosti matky, mladší sestry a kočky. Jejich rodina je velmi chudá, ale válečné utrpení a bída se zpětně zdá být procházkou růžovým sadem. Když matku zatknou důstojníci NKVD, nabere jejich život směr, který nemůžeme snad přát ani nejhorším nepřátelům. Předzvěstí jejich osudu je již první noc po zatčení, již musí přečkat na dvoře jatek mezi mrtvolami koní. Žena, k níž se jako ptáčata choulí dvě dívky, z nichž ta mladší, devítiletá, ještě ani neodrostla dětským střevíčkům. Úmorná cesta vlakem, znásilňování, hlad, nejistota. A pak Sibiř, chatrné dřevěné baráky, věčně opilá předačka baráku Moťa, místo pokrývky pytel nacpaný suchým listím, místo postele pryčna. A těžká práce při těžbě dřeva. Minimální porce jídla, pokud se to dá jídlem vůbec nazvat. Ponížení. Mučení. To jsou obrazy, které svým vyprávěním o krutém osudu hlavní hrdinky Věry před nás staví autor. Ačkoli je to téměř neuvěřitelné, jako zrnka vystupují i obrazy jiné – solidarita, když německé vězenkyně pomáhají Rusce uvězněné za emigraci, dobrota báby kořenářky z nedaleké vesnice, která nemocné Věře zachrání život, laskavost ruské lékařky apod.
Avšak nad nimi přece jen převáží údiv čtenáře, jak mohly obě děti něco podobného přečkat. Jak mohly dvě dívky dospět na nucených pracích, které trvaly osmnáct let, jak mohly přežít uprostřed zvěrstev, na místě, kde lidský život nemá pražádnou cenu. A přesto se to oběma sestrám podařilo. Mně osobně se to zdá jako zázrak.
Pokud se chcete dozvědět víc, zajděte si tuto knihu vypůjčit. A jste-li nespokojení se svým životem, máte-li pocit, že vám něco chybí, že se vám něčeho nedostává (zejména v materiální oblasti), rozhodně si ji přečtěte. Možná zjistíte, že nejpodstatnější je naděje, která dává sílu přežít.
Tvrdím, že bychom si i nadále měli připomínat význam slova koncentrační tábor, lágr, gulag. A Kupkův román tak činí více než dostatečně.
Vladislava Kaulerová Vaňková