Kdo byl František Smýkal a jaký měl vztah ke 
Mšenu?
(pokračování článku z minulého čísla Mšenských novin)
František Smýkal nás opustil v plné síle 69 let zcela nečekaně v září minulého roku. „Velké zahradnické srdce dotlouklo“, stálo na parte ve výkladu paní Němcové. Stovky lidí a květin. Přátelé, kolegové, studenti a rodina zcela zaplnili mšenský kostel svatého Martina i hřbitov, přišli se rozloučit a vzdát hold. Většina místních však přihlížela s otazníky v očích, Františka málokdo znal, ačkoliv zde trávil desítky let. Přítel, pan Jaroslav Vízner, do těchto novin tehdy napsal milou vzpomínku, za což touto cestou děkujeme...
Proč tedy památnou alej právě ve Mšeně? František byl Moravák, po vysoké jako zahradního architekta, arboristu a sadovníka, který projektuje, realizuje a stará se o zeleň v sídle i krajině, byl poslán na umístěnku na sever. Tam potkal svou lásku a budoucí ženu, zahradnici, Mšeňačku, Květu Kozlíkovou. Společně tvořili desítky let parky v Teplicích a Ústí nad Labem. S tchánem, dědou Kozlíkem, zahradníkem zvaným z Koziny, si však hned padli do oka. A tak se do Mšena jezdilo každou volnou chvilku.
Po roce 1989 konečně mohl začít učit na mělnické zahradnické škole, konečně blíž milovanému Mšenu. Ale dcery Jitka i Jana už byly na vysoké, samozřejmě zahradnické, a Květa se Mělníka už bohužel nedožila. A tak se s neutuchající láskou a energií věnoval oboru. Prošlo mu rukama na tři a půl tisíce studentů, mnoha se stal celoživotním kolegou i přítelem, spoluutvářel obor, posílal studenty na praxi za hranice, angažoval se ve všech oborových svazech, byl soudním znalcem, i poslední „inštancí“ mnoha kolegům, vždy na telefonu a připraven. Nehonil se za tituly ani penězi, na to neměl čas ani chuť. Sázel stromy, učil nás se o ně starat, mít trpělivost a milovat je. Toužil vracet krajině lidský rozměr, měl úctu k řemeslu, domovu a historii, četl, psal, naslouchal…miloval dobré lidi, víno a hudbu… Všem nám chybí jeho průzračný pohled i potutelný, chápající úsměv .
Zajisté má velkou radost ze svých studentů, kteří přišli s myšlenkou výsadby památné aleje na Mšensku. Najít správné místo nebylo jednoduché, František neměl příliš času chodit na procházky, ikdyž tuto krajinu miloval a cestou do Mšena jsme trhali kytičky pro babičku. Víkendy a léta ve Mšeně se po desetiletí odehrávaly v sadu v Bílkách. O sad se musí stále pečovat... Tehdy nešlo o pár jablíček na štrúdl, ovoce do výkupu zásadně přilepšovalo rodinnému rozpočtu. V sadu hned u hřbitova – už děda říkal, že to jsou nejlepší sousedi - a o který se nyní s manželem opět s láskou staráme – bylo s prarodiči a potom námi dcerami vždy spoustu práce i radostí. A snad právě proto je zvolená lokalita. Jak bylo popsáno v minulém článku, jistě šťastnou volbou, z cesty je vidět na sad i na hřbitov a naopak..
Je před námi však ještě spousta krásné práce, obnovit cestu a alej v krajině není jen tak. Je třeba vypracovat projekt, rozpočet, harmonogram, vše realizovat, pečovat... A procházet se pod stromy, dívat se na Mšeno a jeho okolí...
Jitka Trevisan, dcera
Poznámka redakce:
V minulém čísle byl mylně v nadpisu uveden výraz „třešňovka“ – druhové složení výsadby aleje bude teprve výsledkem práce studentů. V úvodním článku pana starosty byla mylně uvedena profese F. Smýkala – ovocnář. I když se ve svém volném čase věnoval sadu, profesí byl sadovník, vysvětlení je uvedeno v tomto článku výše...
Kontakty:
www.frantiskovaalej.cz
info@frantiskovaalej.cz
Na webové stránce najdeme informaci: Tato stránka je založena z iniciativy studentů a přátel Ing. Františka Smýkala za účelem výsadby Františkovy památné aleje v krajině. Zpřístupnění a zveřejnění Františkových textů i myšlenek a případných dalších aktivit. Aktuální informace zde budou průběžně doplňovány.