Ve Mšeně se úspěšně rozvíjí lezecký oddíl mládeže
Již několik let provozujeme v Sokole umělou lezeckou stěnu. Vznikla nejen proto, abychom posílili sokolské finance příjmy z pronájmu, ale zejména proto, aby měly děti a mládež ve Mšeně a okolí další možnost se sportovně vyžít a rozvíjet. Po dostavbě stěny jsme zahájili činnost dětského lezeckého oddílu, kde již několik let pod vedením vyškolených instruktorů a cvičitelů roste nová lezecká generace. V naší sokolské jednotě se nezaměřujeme na výkonnostní či vrcholový sport, ale zejména na rozvoj všestrannosti, k čemuž je lezení velmi vhodné, protože se při něm rovnoměrně zatěžují téměř všechny svalové partie. O oblibě této aktivity mezi mládeží a dětmi svědčí i to, že od letošního podzimu se na stěně věnujeme dětem už ve třech skupinách ve třech různých dnech, abychom mohli uspokojit jejich rostoucí zájem (letos cca 40 dětí).
V letošním roce jsme dospěli k dalšímu stupni rozvoje oddílu – začali jsme ty nejzkušenější učit lézt ve skalách, v přírodě. Tato aktivita není a nemůže být určená plošně pro všechny děti, neboť k lezení ve skalách je nutné zvládnout mnoho základních praktik při práci s lanem a dalším lezeckým vybavením, umět slaňovat a lézt už na jisté úrovni. Samozřejmě je k tomu nutný i písemný souhlas rodičů. Z našich odchovanců jsme vybrali letos na jaře 8 nejzkušenějších, které lezení baví a již se naučili všechny potřebné základní techniky. Rozhodli jsme se jim věnovat více. Prostřednictvím Lezeckého klubu Mšeno, s nímž dlouhodobě spolupracujeme, jsme děti přihlásili do Českého horolezeckého svazu a napsali grantovou žádost pro podporu práce s mládeží. Grant nám byl přislíben, a tak jsme mohli v tomto roce uskutečnit čtyři výjezdové akce za přijatelných nákladů pro rodiče.
První akcí byla naše jarní účast na závodech na umělé stěně Tendon Cup v nedaleké Sobotce. Nejeli jsme pro medaile, spíše jsme jeli porovnat naši výkonnost se zbytkem republiky a upravit někdy až přílišné seběvědomí některých borců. Na závodech bylo kolem 140 závodníků z celé země a naši zástupci obsazovali v jednotlivých kategoriích umístění většinou v poslední pětině – čtvrtině startovního pole, žádný z nich nepostoupil z kvalifikace do finále. Bylo to užitečné srovnání. Úplně jsme nepropadli a měli možnost vidět špičkové výkony závodníků, z nichž někteří trénují téměř denně.
V květnu jsme využili jarní školní prázdniny a vyjeli jsme na první soustředění do skal v okolí Litoměřic. V průběhu pěti dní jsme lezli ve třech různých skalních oblastech, vyzkoušeli jsme si i tzv. bouldering (nemá český ekvivalent, slovensky krásně „liepanie“), což je forma lezení bez lana na malé balvany s případným dopadem na matraci. V jednom beznadějně deštivém dni se nám podařilo vylézt všechny cesty na umělé stěně v tělocvičně 8. základní školy v Litoměřicích, za což patří náš bezmezný dík velmi vstřícnému panu řediteli, který neváhal kvůli nám přeorganizovat tamní kroužky v tělocvičně. 
Podnikli jsme i jeden pěší výlet do oblasti České brány. Spali jsme v chatkách v kempu a také v obecní ubytovně v Libochovanech. Po večerech děti ještě sportovaly v místě ubytování, ať už to bylo na in-line bruslích, nebo hra ping-pongu, případně řádění v tělocvičně. Promítali jsme jim také vzdělávací pořady o bezpečnosti při sportech v přírodě a pohybu v horách, ať už pěším či na lyžích. Nejvíce se nám lezení líbilo v oblasti Krojzcberk, kde jsme byli dvakrát, a jistě se sem ještě někdy vrátíme.
Po úspěšném prvním podniku jsme začali plánovat další, ale dlouhodobé červnové deště nám to znemožnily. Do skal jsme tedy vyrazili až koncem září a tentokrát do oblasti Labských pískovců – Tisá, Rájec, Ostrov. Nocleh jsme zajistili v krásné staré chatě ústeckých horolezců v Tisé. Po deštivých týdnech se na nás usmálo štěstí a bylo pěkně, krásný barevný podzim. Oba víkendové dny jsme měli to štěstí, že se dětem kromě nás věnovali i legendy pískovcového lezení – místní Karel Bělina a mšenský Luboš Martínek. Lezli jsme po menších věžích v Rájci a v neděli v Ostrově, kde nakonec Karel vytáhl všechny větší děti a maminy na legendární vlajkovou věž Císař. Tento výstup byl vyvrcholením krásného víkendu, kdy se naše mládež přiučila tajům specifického pískovcového lezení a hlavně jištění a naučila se mnoho nového od klasiků tohoto oboru.
Poslední, třetí soustředění, se nám dlouho kvůli počasí a termínovým kolizím s jinými akcemi nedařilo uspořádat, ale nakonec se povedlo počátkem listopadu. Vyjeli jsme do Kutné Hory na skály v údolí Vrchlice. Ve Mšeně v sobotu ráno při odjezdu hustě pršelo a někteří rodiče pochybovali o našem zdravém rozumu, přesto jsme vyrazili s nezlomnou vírou, že se akce musí podařit. Po průjezdu Kolínem déšť ustal, a tak jsme po příjezdu ke skalám v doprovodu místního znalce a správce skal Pavla Nováka začli lézt po pěkných plotnovitých a dobře odjištěných skalách v údolí říčky Vrchlice. Občas přišla slabá přeháňka, ale dalo se to vydržet, lezli jsme tedy až do tmy, která přišla velmi náhle. Přespávali jsme tentokrát v tělocvičně školy, takže se děti dobře zabavily i po lezení. V neděli jsme opět lezli, dokud nezačalo hustě pršet. V tu chvíli přišel na řadu náhradní program, který se vždy snažíme dopředu vymyslet. Tentokrát to byla návštěva důlního díla s průvodcem, abychom unikli dešti a nepředali děti rodičům příliš čisté.
Cyklus výjezdních soustředění lezecké mládeže Sokola Mšeno je letos u konce. Myslím, že se to dětem i nám dospělým velmi líbilo a snad vymyslíme pokračování i v příštím roce. Soustředění neměla přínos jen v rozvoji lezeckých schopností dětí, ale i v utužení kamarádství a poznání krásných míst naší vlasti. Těchto míst je u nás ještě hodně, a tak doufejme, že se podaří i na příští rok získat nějakou dotaci a hlavně dát dohromady partu dospělých, která vše zorganizuje a zajistí. To není úplná samozřejmost, neboť ve skalách potřebujeme k dětem podstatně více (zkušených) dospělých než na umělé stěně, abychom mohli zajistit bezpečnost a kvalitní výcvik. To se nám v letošním roce podařilo, a tak závěrem chci veřejně poděkovat těm, kteří nám pomohli a pomáhají – Luboši Martínkovi (předseda LK Mšeno), Karlu Bělinovi a Pavlu Novákovi za péči o náš tým ve skalách, horolezeckému svazu za dotaci a firmě HUDY sport za poskytnuté vybavení, lezecké příručky a drobné pozornosti pro děti. Dík patří také samozřejmě mým kolegům v týmu – Aleně Oupické (výtečně se stará mj. o to, aby nikdo při akcích nezhubnul), Honzovi a Lucce Bloudkovým a také rodičům dětí.
Martin Mach, cvičitel TJ Sokol Mšeno