Ve Mš
eně byla odhalena pamětní deska obětem holocaustu
Odhalení pamětní desky obětem holocaustu ze Mšena se uskutečnilo v neděli 3. listopadu 2013 v parku před Masarykovou základní školou ve Mšeně. Zúčastnilo se ho na 80 lidí. Místo bylo zvoleno symbolicky jako poukaz na tolerantní vztah k Židům, který měl první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, jehož pomník stojí před mšenskou školou. Vedle toho velkou roli hrálo i to, že v hodinách dějepisu se žáci nebudou učit jen obecně o dějinách holocaustu, ale budou mít přímo na očích doklad, že obětí tohoto zločinu byli přímo i občané ze Mšena.
K odhalení došlo v roce 70. výročí transportu devíti bývalých mšenských občanů do koncentračních táborů, z nichž se už nevrátili. Pořízení pamětní desky zhotovené akademickým sochařem Petrem Císařovským bylo spolufinancováno veřejnou sbírkou. Celkové náklady na zhotovení desky činily 53 tis. Kč. Ke dni odhalení občané přispěli částkou přesahující 12 tis. Kč. V úvodu přečetl mšenský evangelický farář Michal Šimek jména všech mšenských Židů, kteří byli deportováni podle databáze Židovského muzea v Praze do koncentračních táborů a nikdy se již nevrátili: Artur Lederer, Leo Lederer, Marie Ledererová, Gustav Müller, Gustav Pick, Arnoštka Picková, Emilie Picková, Růžena Picková, Hermína Steinová. Shromážděné přivítal mšenský starosta Martin Mach, který umístění pamětní desky ve Mšeně bere jako memento pro současnost, aby se již nic takového neopakovalo. Potom společně s autorem návrhu – akademickým sochařem Petrem Císařovským desku odhalili. 
Petr Císařovský při této příležitosti řekl: „K vítězství zla stačí pouze to, když slušní lidé budou sedět se založenýma rukama.“ Poté poděkoval lidem, kteří mu s návrhem i realizací pomohli. Jsou to grafičtí designéři Karel Haloun, vedoucí pedagog ateliéru Grafický design na VŠUP v Praze, se svým spolupracovníkem Luďkem Kubíkem. Oba jsou u nás dobře známí především jako autoři velkého množství obalů CD a DVD, např. všechny desky a CD Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, skupin Jasná páka, Hudba Praha, Echt a desítek dalších jmen. Realizaci do nerezplechu provedli Pavel Riedl a Ladislav Zísler, šéfové královohradecké firmy ARC – H. Železný. Rezavějící korpus podobný náhrobku vytvořil Petr Císařovský se svým synem Davidem. 
Následoval proslov kurátora farního sboru Českobratrské církve evangelické ve Mšeně Jana Kozlíka: „Pouhých 70 let, ani ne jeden lidský věk, je tomu od oné, v životě obce nepatrné události. Jednoho lednového dne roku 1943 zmizelo devět mšenských obyvatel, a už je nikdo nikdy nespatřil. Možná to ani příliš pozornosti nevyvolalo. Oni totiž už více než dva roky předtím byli z veřejného života obce vyloučeni. Nesměli do kina, hospod ani na koupaliště, tam všude jim byl vstup zakázán. Věc dnes nemyslitelná, se tehdy stala věcí všedního dne. To ale byl začátek. Tím začala jejich cesta ponížení z občanů v osoby určené trvale k perzekuci a nakonec už jen v číslo a materiál ke spálení.
Co se to stalo? Bylo to jen vážné selhání kdysi křesťanské civilizace, nebo její definitivní debakl? Bylo to jen dočasné zatemnění osvícenských ideálů humanity a pokroku, nebo odhalení jejich slabosti? Pak ovšem není záruka, že je zase neodložíme, až se to bude hodit. Jistě řeknete: nebyla to naše věc, bylo to dílo Hitlera, nacistů a jejich pomahačů. Ano, ale že jejich oběti ze Mšena musely čekat dlouhých 70 let, než jich bude oficiálně vzpomenuto, to už je naše věc a věc celé obce. Je to dluh, který splácíme až nyní. 
Je to dobře, že tato pamětní deska stojí zde, před školou. Vždycky, dokud bude stát tato škola a paní učitelka nebo pan učitel bude dětem vykládat o oné strašivé události 20. století, zvané cizím slovem holocaust, přivedou je sem. Ne už nějací Židé z učebnic dějepisu, ale rodina Ledererova, rodina Pickových, paní Steinová a pan Müller.
Jaké poučení je to ale pro nás? My musíme bojovat proti duchům temnoty, které občas zachvátí Evropu, ale byť naše boje byly sebelítější, už nikdy nesmí být vedeny proti tělu a krvi! Vnímat tuto hranici a nepřekročit ji, to ať je znakem už poučené evropské civilizace. Nedělejme si iluze! Boj s duchy temnoty je mnohem těžší a náročnější. Občas ani nevíte, na které straně vlastně stojíte. Krom toho, každý duchovní zápas vždy jedny spojuje a jiné rozděluje. Není nic, co by spojovalo nás všecky – krom jediného: totiž, že my všichni – ať chceme či nechceme – a všechno, co děláme i jak smýšlíme, tak jako na scéně, předvádíme Soudci nejvyššímu – a ten je pro nás všechny jen jeden – Adonaj echad! (Hospodin jeden, jediný, jedinečný).“
Proslov zakončil čelem k pamětní desce se jmény, každého jména se dotkl svou rukou: „Vrátili jste se do Mšena. Sice už jen jako jména vypálená do oceli. Ale na ty, co chtěli, abyste se nevrátili, nikdo nevzpomene!“
Poté shromážděné pozdravil ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát:„Dámy a pánové, vážení přítomní. Děkuji za pozvání k odhalení pamětní desky, kterou město Mšeno věnuje svým židovským spoluobčanům zavražděným za druhé světové války. Pracuji v muzeu, které je s tímto obdobím tragicky spjato. Velkou část předmětů našich sbírek tvoří konfiskáty židovského majetku z období války. Nejprve dostala čísla věci a poté ti, kterým patřily. Věci, na rozdíl od těch, kterým sloužily, přežily. Je mezi nimi i pláštík na tóru z poloviny 19. století, který darovala mělnické synagoze Malvína Schneiderová, rozená Picková ze Mšena. Je možno se domnívat, že náležela k rodině, jejíž čtyři členové v dalších generacích jsou připomenuti na právě odhalené pamětní desce. 
První zmínka o rodině Picků ve vašem městě je v záznamech našeho muzea z roku 1865, první zmínka o židovském osídlení zde z roku 1687. Válka učinila tomuto staletí trvajícímu spolužití konec. Velice oceňuji, že z osobní iniciativy pana Kozlíka, s podporou starosty Macha, zastupitelstva stejně jako přičiněním faráře Šimka tato působivě ztvárněná pamětní deska Petra Císařovského a jeho spolupracovníků nyní ve vašem městě připomene židovskou přítomnost. Všem jim ze srdce děkuji. Text na desce obsahuje i jednu větu v hebrejštině. Na paměť těch, kteří se ve vašem městě tímto jazykem modlili, si ji dovolím přečíst: L-zecher ha-tošavim ha-jehudym šel ha-ir Mšeno še nyrcechu bidej ha-nacim ve-ozrejhem. Děkuji vám za pozornost, váš krásný projev občanské sounáležitosti.“
Po něm vystoupil pan Karel Kapoun z Doks, senátor za obvod Česká Lípa, do kterého patří i Mšeno: „Vážení přítomni, dovolte i mně, abych vás pozdravil a poděkoval za milé pozvání na tuto pietní akci. Především mne příjemně překvapilo, že se našli lidé, kteří si i po tolika letech vzpomněli na neblahé osudy svých spoluobčanů a vytvořili tento úctyhodný památník. Netroufám se pouštět se do historie osudů těchto lidí i doby, ve které žili, protože o tomto velice obšírně a fundovaně hovořili mí předřečníci. Chtěl bych z tohoto místa však hlavně vyzvednout správnost rozhodnutí o umístění tohoto památníku. Zde před základní školou, kde budou dnes a denně okolo něj chodit naše děti, je tím nejlepším místem. Doufám, že pro budoucí generace bude mementem stejně, jako ona doba pro nás politiky, abychom již nikdy nic podobného nepřipustili.“
Přestože od této smutné události uplynulo letos již 70 let, vzpomínky na tyto bývalé spoluobčany v myslích pamětníků – občanů Mšena nezmizely. Historická paměť žije. Svědčí o tom napřiklad slova mšenského občana, pana Josefa Kaulera (nar. 1934), kterému bylo v době transportu 9 let: „Můj táta se kamarádil s Leo Ledererem. Chodili spolu do hospody, nebo se jen tak potkali… Pamatuji si, jak nosili hvězdu… Lederer dal tátovi ještě před transportem knihy o průmyslu… V pár dnech je všechny sbalili… Když je odsunuli, nezbyla po nich žádná památka.“
Libuše Němcová, roz. Schönbachová si pamatuje na všechny rodiny mšenských Židů, kteří zde měli krámky v Karlově a v Kostelní (dnešní Masarykově) ulici. Vzpomíná takto: „Nepanovala zde žádná averze vůči nim. Normálně se živili jako ostatní. Můj přítel a budoucí manžel Jiří Němec se kamarádil s Leo Ledererem. Byli stejně staří, měli se rádi. Když Leo odcházel, nechal mu na památku šachový stoleček a křesílka. Leo tušil, možná i věděl, co ho čeká.“
Tatínek Libuše Němcové – Rudolf Schőnbach – přišel se svou rodinou do Mšena z Osečné ze Sudet po Mnichovu na podzim 1938. Ve Mšeně působil jako velitel četnické stanice. Jeho dcera vzpomíná: „Tatínek byl ryzí charakter, vlastenec. Trpěl tím, že Židé byli transportováni, byl z toho nešťastný. S tím nemohl normální člověk souhlasit. Nedalo se tomu zabránit. Bylo nám jich líto, že Němci je chtějí bez důvodu vymýtit.“
Po skončení slavnostního ceremoniálu základní škola otevřela prostory účastníkům odhalení. Na sále v 1. patře bylo připraveno občerstvení, byl zde prostor k vzájemným rozhovorům. Na přípravě tohoto zázemí se podíleli všichni učitelé Masarykovy základní školy v čele s paní ředitelkou Jiřinou Trunkovou. Patří jim za to velký dík.
Michal Šimek
foto Jiří Říha