Jiří Hájíček: Rybí krev
Román nás zavádí na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Kniha získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší knihu roku 2013.
Anotace: Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.
Rybí krev (stejně jako předchozí autorův román Selský baroko) je venkovskou prózou. Autor citlivě a se znalostí prostředí popisuje život na vesnici i její obyvatele. Vypráví příběh prostě, tak jako by opisoval skutečný život a jeho přirozený běh. Ovšem žádná vesnická idyla to není.
Autor se vrací k choulostivé a opomenuté kapitole českých dějin: zániku vesnic, které musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín. Vesnice v románu kronikářského ražení překvapivě nemají jména – dnes už totiž neexistují, až na Purkarec, který byl zatopen po osudovou kvótu 370,5 metru a z něhož pochází i Jiří Hájíček. Zato postavy jsou pojmenovány pečlivě. Tyčící se věže elektrárny slouží v podstatě jen jako kulisa pro soukromá dramata a mezilidské vztahy. Autor se, tak jak je u něj čtenář zvyklý, soustředí především na osudy obyčejných lidí, které zachycuje v bodu zlomu, zasažené velkými dějinnými událostmi.
(07/13)