Paměti aneb Moje filmové 100letí

Městská knihovna pořídila do svého fondu knihu vzpomínek filmového režiséra Otakara Vávry.
Anotace: Doplněné a rozšířené vydání pamětí Otakara Vávry, které vyšly poprvé a naposledy v roce 1994, je holdem této filmové a režisérské legendě k jeho 100 letům, které oslavil 28. února 2011. Jeho memoáry nejsou jen ohlédnutím za více než 70 let života respektovaného filmového tvůrce, ale i obrazem doby od třicátých let minulého století až po současnost. Neexistuje a také nemůže existovat jiná kniha, kde by ve vzpomínkách jednoho člověka defilovaly stovky lidí od Karla Čapka, Adiny Mandlové, Lídy Baarové či Hugo Haase až po současnou generaci filmových, ale nejen filmových tvůrců.

Otakar Vávra patří ke klasikům českého filmu, jemuž se věnoval více než 50 let. Původně studoval architekturu a v letech 1929-30  ještě jako student začíná s krátkými experimentálními snímky – např. Světlo proniká tmou (1931). Jeho hraným debutem je Filosofská historie (1937). Šlo o první z historických kostýmovaných filmů, představujících ve Vávrově tvorbě hlavní linii (Cech panen kutnohorských, Rosina sebranec, Nezbedný bakalář – vesměs na náměty Zikmunda Wintera), ať šlo o veselohry nebo o vážné historické fresky. Tyto filmy také naznačily charakteristický rys Vávrovy tvorby: úsilí věrně filmovými prostředky tlumočit především myšlenkovou náplň literárních předloh různorodých autorů (M. Pujmanová, Géza Včelička, L. Aškenazy, Václav Kaplický, V. Neff, Miloš Václav Kratochvíl a další uvedení u filmů). Druhou skupinu jeho předválečných filmů tvořily příběhy křehkého lyrismu, hlubokých citů a vášnivých hnutí, ale často i laskavého humoru, jimiž jakoby přitakával kladnému vztahu k životu (Panenství, Humoreska, Kouzelný dům, Pacientka doktora Hegla, Pohádka máje, Turbina, Šťastnou cestu). Vávra v nich projevoval zájem o citový život moderního člověka, o vztahy mezi lidmi ve vypjatých situacích dospívání, sociálních zápasů či morálních krizí.

Po roce 1945 se k válečné minulosti vyslovil filmovými přepisy Drdovy Němé barikády a Čapkova Krakatitu. Po únoru 1948 v žánru historického filmu pouze ilustroval, byť s řemeslnou důkladností, různé události starých i novodobých českých dějin, traktované v intencích komunistické historiografie: husitská trilogie v Nejedlého pojetí Jiráska – Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem – optimistické podání poválečného, a zejména poúnorového vývoje ve filmech Nástup (podle V. Řezáče) a Občan Brych (podle Jana Otčenáška), normalizačně vyložená historie let 1938-45 v socialistických „velkofilmech“ Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Věrohodnost děje měli zaručit i herci vybraní podle fyziognomie (Jiří Pleskot – Beneš, L. Chudík – L. Svoboda atd.). Vávra natočil i několik oficiózně pojatých biografických filmů (Horoucí srdce, Putování Jana Ámose, Román lásky a cti).

Z poválečné Vávrovy filmografie se sympaticky vymykají lyrické přepisy děl F. Hrubína Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, jimiž se snažil osvobodit ze sevření pout akademismu i „třídního“ pohledu, ale i filmy s historickou tematikou Kladivo na čarodějnice a Komediant, v nichž nakrátko oslabil agitační tendence komunistické ideologie ve své práci. Zatímco prvními filmy vzdal hold životu, v druhých odsoudil násilí a totalitní zvůli. Důraz na pevnou a jasnou stavbu děje a scénáře vyvažoval lyrizující kamerou, něžnou a poetickou hudbou Jiřího Srnky. Jeho ambiciózní projekty dalších velkofilmů (Evropa tančila valčík, na který si dokonce „zapůjčil“ Auroru) ukončil listopad 1989 a konec desetimilionových státních dotací.

Výrazně se uplatnil na poli pedagogickém. V letech 1946 – 2008 přednášel (založil a vedl katedru režie) na pražské FAMU (od roku 1956 jako řádný pedagog a 1963 jako profesor). Vychoval řadu režisérů, někteří z nich se stali představiteli tzv. „nové vlny“ v 60. letech (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel, Jan Schmidt apod.). Své vzpomínky na profesionální dráhu zachytil i v dalších knížkách „Zamyšlení režiséra“ (1982), „Třikrát před kamerou“ (1986), „Podivný život režiséra“ (1996).
Nestor naší kinematografie Otakar Vávra zemřel po kratší nemoci 15. září 2011 v Praze ve věku vysokých neuvěřitelných sta let.

Zdroj: www.libri.cz, cs.wikipedia.org