Klácel František Matouš (* 7. 4.1808 † 17. 3. 1882), filozof, básník, novinář, národní buditel a utopický socialista. V roce 1849 založil Národní jednotu, která sehrála významnou úlohu v našem národním obrození. Po zbavení profesury na biskupství v Brně se usídlil na zámku v Liběchově (kde pobýval již v letech 1844 – 45) u známého mecenáše Antonína Veitha, jemuž zámek patřil, působil tu jako knihovník. Zde se seznámil se sochařem Václavem Levým, na něhož měl velký pedagogický vliv a který jeho postavu ztvárnil v pískovcových stěnách (tzv. Klácelka a další skalní plastiky) mezi Liběchovem a Želízy. V roce 1869, kdy se setkával čím dál víc s nepochopením svých utopistických myšlenek, se vystěhoval do USA, kde se pokusil mezi krajany založit svobodomyslnou společnost, ale neuspěl. Redigoval krajanské listy Slovan, Hlas a další. Je považován za jednoho z prvních českých filozofů, zůstává symbolem myšlenek o svobodě a demokracii.

Štorch Eduard (* 10. 4. 1878 Ostroměř u Hořic † 25. 6. 1956 Praha), pedagog, archeolog, spisovatel. Absolvent Českého ústavu pro vzdělávání učitelů v Hradci Králové, učitel obecných škol ve východních Čechách. Ze služeb ve školství byl propuštěn, směl učit pouze v menšinových školách Ústřední matice české na severu Čech. V roce 1900 se mohl vrátit do veřejné školní služby v Mostě. Zabýval se sociologickým průzkumem výchovných problémů hornických dětí. Od roku 1903 působil již v Praze, v letech 1919 – 21 na přechodnou dobu v Bratislavě. Byl nejen pedagogem, ale i spisovatelem historických knih pro mládež, zejména o pravěku, jehož archeologickému zkoumání se věnoval aktivně a do záchranných zapojoval i své žáky. Mj. při svých pobytech v Lobči na Mělnicku (objev a sběry neolitického sídliště), kde si nakonec v roce 1933 pořídil domek s výhledem do nedaleké Libovice, odkud pocházela jeho manželka. Byl průkopníkem nových pedagogických metod, prvních škol v přírodě a první dětské farmy, kterou navštívil i prezident T. G. Masaryk. Pro rodiny s dětmi organizoval zájezdy k moři do Jugoslávie, výlety a pobyty v přírodě, pěstoval s nimi turistiku a lyžařství. Od prvotiny Člověk diluviální (1907) vydal dlouhou řadu knih (mj. Život v pravěku, Lovci mamutů, U veliké řeky, Bronzový poklad, Volání rodu, Meč proti meči, O Děvín a Velehrad, Hrdinská pouť, Statečné mládí, Osada havranů (1954). Pro Lobeč byla napsána kniha Minehava, která líčí život dávných obyvatel (říkali si Sokolové a sídlili na Pustém vrchu). Některé knihy byly zfilmovány. Plodná byla jeho spolupráce s malířem a ilustrátorem Zdeňkem Burianem (1905 – 1981), který z celkového počtu 14 000 ilustrací vytvořil jich nejméně 300 jako rekonstrukci přírody, zvířat a lidí od prvohor až po holocén. Rozsáhlé sbírky Eduarda Štorcha vlastní Severočeské muzeum v Liberci. Svoji hrobku má na místním hřbitově v Lobči.

Kučera Pavel Ludvík, prof. MUDr. (* 30. 9. 1872 mlýn Štampach † 17. 4. 1928 Praha), lékař, zdravotnický odborník. Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, do roku 1919 její docent, od roku 1921 její profesor, později profesor patologické anatomie, bakteriologie a hygieny na Lékařské fakultě ve Lvově (Polsko), dále profesorem a prvním rektorem Masarykovy univerzity v Brně. Byl pověřen budováním Státního zdravotního ústavu ČSR a stal se jeho prvním ředitelem v posledních letech svého života. Se svými spolupracovníky se zasloužil o výrobu kvalitních sér a očkovacích látek, čímž byla vytvořena odborná základna pro rozhodování ve všech základních otázkách našeho zdravotnictví. V odborných publikacích se zabýval zejména infekční meningitidou, břišním tyfem a etiologií rakoviny. Jeho bratr František (1876 – 1921), rovněž rodák ze Štampachu, byl profesorem patologické anatomie a vynikající pracovník samosprávy, vzácný lidumil.

Regner Vladimír (* 13. 8. 1910 Mšeno † 19. 4.1943 Osvětim), učitel, odbojový pracovník. V letech 1939 – 1942 učil ve Mšeně a na průmyslové škole v Mladé Boleslavi, byl redaktorem sokolského časopisu a vzdělávací jednoty Sokol. Za nacistické okupace zapojen do odboje, v roce 1942 zatčen gestapem a jeho život skončil v koncentračním táboře Osvětim. Byl také malířem – krajinářem, žákem Pravoslava Kotíka (1889 – 1970), ještě počátkem 40. let uspořádal v Mladé Boleslavi dvě samostatné výstavy.

Šťastný Jan (* 27. 4. 1913 Chorušice † 25. 10. 1943 Lizzard Point, Francie), pilot, voják z povolání. Vyrostl u své babičky v Živoníně. Vystudoval reálku a v roce 1937 byl vyřazen jako poručík letectva ve Vojenské akademii v Hranicích. Poté působil jako pobočník velitele letecké obrany hl. m. Prahy. Brzy po fašistické okupaci ČSR opustil republiku v srpnu 1939 a nejprve prožil polské válečné tažení a dostal se až do Sovětského svazu. Naši letci neměli v té době ještě na tomto území svou jednotku, a proto odjel se skupinou osmi příslušníků čs. armády do Anglie na britském křižníku, který byl v dubnu 1942 torpédován a potopen. Po další strastiplné pouti zpět přes Murmansk konečně byl v Anglii zařazen do 312. čs. stíhací perutě a účastnil se letecké ofenzívy nad okupovanou Evropou. Poslední zpráva o jeho statečném boji je z 25. října 1943, kdy se svým stíhacím letadlem doprovázel ve skupině bombardéry nad přístav Brest ve Francii. Při zpáteční cestě musel pravděpodobně vyskočit z letadla a zmizel neznámo v moři (údajně se zřítil do kanálu La Manche). Přes intenzívní pátrání jeho tělo nebylo nalezeno. Úřední zpráva jeho manželce sděluje, že „položil svůj život v boji proti nepříteli jako věrný syn své země a statečný obhájce našich společných ideálů a svobody“.

Převzato z publikace Kdo je a kdo byl kdo od M. Sígla