Mšenští divadelníci zkoušejí novou dvojici her Ladislava Smočka
Mšenské divadelní sdružení začalo před časem opět pracovat na novém představení. Tentokrát padla volba na dvě hry Ladislava Smočka „Podivuhodné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho“ a „Bludiště“. Režiséra představení Jaroslava Víznera jsem se proto zeptal na několik otázek.
Jaroslave, proč zrovna Smoček, v čem jsou jeho texty zajímavé?
Hledal jsem delší čas hru, která by odpovídala možnostem mšenského souboru, a samozřejmě hru, která by mě oslovila. „Bludiště“ Ladislava Smočka bylo napsané začátkem šedesátých let a jsou v ní velmi patrné „stopy“ let padesátých. Na zkoušce jsme o té době mluvili, jak si jistě vzpomínáš. Překvapilo mě, jak málo o té době víte a nakolik jste ochotni jisté počínání lidí z té doby ospravedlňovat. Je vám většinou něco přes třicet, a tak za minulého režimu jste byli moc malí, abyste si tu „úžasnou dobu“ dobře pamatovali. A to je jedna z kvalit Bludiště, ta absurdní doba z něj přímo čiší. Nabízí řadu interpretací a tou nejlákavější je závažný problém svobody jedince. „Nahý“ člověk vůči nátlaku jemu nepřátelského světa, Smočkovo časté hlavní téma.
Vrátný Bludiště, ve své omezenosti „poctivě sloužící“ Tomu, kdo mu svěřil funkci, pouští a někdy i vhání lidi dovnitř. Neví, zda má Bludiště někde východ, a ani ho to nezajímá. On je tu pro vstup, to je jeho práce. Nepřemýšlející lidé, bez jakýchkoliv otázek se do Bludiště nechají zlákat. Jen jeden se začne vyptávat …
Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho,takřka nevázaná taškařice, je ve Smočkově tvorbě ojedinělý text vyjadřující se situační komikou. Vybral jsem si Burkeho s úmyslem diváky pobavit, ale navíc jim pomoci zamyslet se nad našimi životními „souputníky“. Absurdní situace přibližují osamnělého a zřejmě nemocného člověka, který se zuby nehty brání být vystěhován, ztratit domov. Komedie má v sobě tedy také jakousi tragičnost. Jeho hry se dnes moc nehrají a je to, myslím si, škoda. Čím dál tím víc je třeba připomínat a jitřit city, jež se zdají, že nám utíkají.
Hra byla vybrána prakticky již loňské září, obsazení rolí však tentokrát trvalo nezvykle dlouho. Co bylo příčinou?
Ve Mšeně není o divadlo valný zájem, nemluvím ovšem o chuti do divadla zajít. Soubor se v posledním roce značně „ztenčil“. Hanka a Miloš v Ústí nad Labem, Járinek už nechce dál spolupracovat na nových projektech, Jiří dočasně atd. Mají k tomu všichni osobní důvody, jež se dají, řekněme, chápat. Co ovšem nechápu, že v docela zalidněném městě je tak malý zájem o divadlo. Zvláště mě to překvapuje u mládeže. Mnohé je vidět posedávat po večerech na náměstí, nebo se nechají „bavit“ televizí. Třeba proto, že se pro takovou zábavu nemusí „hnout prstem“, leda zapnout knoflík. A pro divadlo se tím prstem musí zahýbat řádně.
Získali jste nakonec několik nových posil z mělnického divadla, jak je prozatím hodnotíš?
Velmi dobrá a vítaná posila osiřelého souboru. Však už i „Postel plná cizinců“ není plná Mšeňáků, ale obohacená o přespolní. Možná, že úspěch budoucí premiéry probudí a přiláká nám nové divadelníky.
Navzdory prázdninám zkoušíte pilně na tvé chalupě ve Vojtěchově. Co tomu říkají sousedé?
Spolek žádnou řádnou zkušebnu nemá. Zastupitelstvo nám ochotně poskytuje možnost zkoušet v zasedacím sále. Ale v létě je přece lépe venku. Zkoušíme na naší zahradě. Sousedé si zatím nestěžovali. A také na co? To my bychom si měli stěžovat na věčně štěkající psy, prohánějící každého chodce, cyklistu a i auta, zatímco jejich „páníčkové“ je ani nenapomenou. Pes je kamarád, který pomáhá hlídat, a dobrý hlídač na všechno neštěká. Jako režisér v principu na herce neštěká. Zkouší se nám i přes psy a auta docela příjemně.
Jaké jsou tvé současné umělecké aktivity a co plánuješ do budoucna?
Ti, kdo byli vloni v květnu na představení „Postele“, se dozvěděli, kolik let už mám za sebou. A tak moje aktivita je jiná než třeba tvá. Mé hodnoty se posunuly jinam. Měl jsem štěstí kupříkladu v oblasti režie realizovat hry, inscenace a filmy, jak umělecké, tak dokumentární, setkal jsem se s báječnými lidmi na úžasných místech naší planety. Mám z čeho čerpat a nemusím se za ničím honit. Mám o čem a k tomu čas přemýšlet.
Stále mám možnost režírovat, i když mimo etablované instituce. Dlouho jsem tu nežil, pracoval hodně venku a nemám sílu cpát se mezi „vysezená místa“. Občas se nabídne filmová role, spolupracuji na Workshopu Ciné Jessy pro mladé čekatele herectví, začal jsem více psát, kupř. pro internet (http://www.pozitivni-noviny.cz), věnuji se stromům a květinám, zvelebuji dům … Je stále co dělat a plány musím vlastně krotit.
Otázky kladl Václav Novák