Každoročně kolem 2. listopadu – Památky zesnulých, tzv. „Dušiček“ – zesiluje cestovní ruch s jasným cílem: hřbitovy. Návštěvníci pietně upravují hroby, zdobí je květinami a svícemi. Vzpomínají na své blízké, věnují jim tichou modlitbu a vzpomínku, v duchu jim slubují pokračovat dál v jejich odkazu. Tehdy bývá zkrášleno více hrobů.
Procházkou hřbutovem během roku nám každý hrob prozrazuje, jak potomci myslí na zde věčně odpočívající a jakou k nim projevují úctu. Radost je pohledět na upravené pomníky, hroby příkladně udržované s pořádkem okolo. Takové převažují a zkrášlují celý hřbitov.
Ne každému hrobu se dostává patřičné péče. Jako koukol mezi pšenicí bijí do očí hroby málo navštěvované a zanedbávané. Ještě otřesnější je podívaná na hroby celoročně neupravené. Co je příčinou jejich zanedbání? Šlo o člověka bez pozůstalých, nebo se pozůstalí odstěhovali příliš daleko, mají pracovní povinnosti a poblíž není nikdo, kdo by hrob trochu zkrášlil? Morální odsouzení patří těm, kteří bydlí poblíž hřbitova a starost o hrob považují za nutné zlo. Zřejmě se tak děje podle lidové moudrosti: „Když dětem zanechají rodiče naspořených 30 tisíc korun, děti na ně hned po pohřbu zapomenou. Ale pokud rodiče nadělají 300 tisíc dluhů, budou na ně jejich potomci dlouho vzpomínat.“
Jan Bursa