Čekárnu ve zdravotním středisku ve Mšeně zaplnili v pondělí 22. října zdraví lidé ve věku od 18 do 60 let. Většinou se znají delší dobu. Družný hovor nevázl a nechyběla ani špetka humoru. Čekali na obvyklou prohlídku. Po ní a nezbytné administrativní agendě vcházeli s vyplněným formulářem na vyzvání personálu transfuzní stanice nemocnice Mělník do místnosti. Jejich cílem bylo darování necelého půllitru krve – nenahraditelné tekutiny, bez níž se lékaři a chirurgové neobjedou při záchraně lidských životů.
Ač dárci opět udělali šlechetný skutek, zůstávají skromní. Zasluhují uznání v místě bydliště i na veřejnosti. Heslo Dar krve – dar života není obyčejnou proklamací. Krev je nenahraditelná. V nemocnici jí není nikdy dost. Případě její nouze musí lékaři odkládat i naléhavé operace. Jsou i pacienti, kteří jí denně spotřebují nemalé množství. Je smutné, když někdo, ač by mohl dále žít, musí toužebně čekat na každou kapku krve, věnovanou šlechetnými dárci.
Mělo by být samozřejmostí, aby také rodinní příslušníci a známí takovému potřebnému člověku darovali krev. Dárcovství je vrcholným projevem solidarity. Dárce neví, kdo jeho krev dostane, a nemocný se nedozví, kdo mu zachraňuje život. Odběr krve je bezbolestný. Krev v těle se obnoví už za dvě hodiny. Darovat krev je možné třikrát až čtyřikrát do roka. Po dosažení 60 let už dárci k odběrům chodit nemohou. Proto je nutné, aby je nahradili mladší lidé.
Ve Mšeně se v pondělí dostavili poprvé k darování Pavla Novotná (18), kterou pobídl tatínek, jenž jde příkladem svou padesátkou odběrů. Další dárce – Eva Petrániová (27) se řídí příkladem manžela. A pak že příklady netáhnou… I tady mají ženy převahu. Jediným mužem mezi prvodárci byl František Hampl (28). K dárcovství ho motivuje snaha pomoci zdravotníkům, protože neví, kdy on sám nebo blízcí ji budou potřebovat.
Z transfuzní místnosti se dárci vraceli ke krátkému odpočinku a občerstvení, o které se včetně nezbytné administrativy starala paní Irena Medvecová, dobrovolná členka Českého červeného kříže. K výběru nabízela rohlíky, oplatky, lahodný čaj i tureckou kávu. Družný rozhovor jako by každého zdržoval k odchodu domů. Individualismus a sobectví tu nemají místo.
Text Jan Bursa, foto Karel Horňák