Největší chyba je v tom, že se ze světa ztratila úcta člověka k člověku i k tomu ostatnímu, vykřikoval za dobře zavřenými dveřmi můj táta. Říkal „oucta“ a vyjmenovat to ostatní se nenamáhal. Budeš mít prodejnu vedle pekařky Opelkové. Ne abys s ní kamarádila! nařizoval. Její mužský sedí, je v kriminále. Víš, co je to za hanbu? Nevydržela jsem a vybuchla: No a co? Ona nesedí. Neznám ji a vy už takhle. Máš pravdu, přidala se ke mně matka. Kde to kdy bylo, aby dali do kriminálu chlapa za to, že se porval v hospodě! Karla Opelku zavřeli proto, že rozbil nos tomu protivnému nádivovi Bláhovcovic. Dali ho hned do příbramských dolů mezi vrahy. Seděl snad ve vězení ten, co ukousl Joskovi Matoušů v pranici ucho? Jenže tehdy se do všeho nepletla politika. Joska dělal v lese a nebyl okresní tajemník jako Bláhovec.
Takto „připravená“ jsem přebírala prodejničku galanterie, těsně sousedící s pekařstvím Heleny Opelkové. V pekařství bylo celý den živo a veselo. Mými zákazníky v té době, kdy nebyl dostatek látek, byli především důchodci krejčí. Ti obětavě přešívali a kombinovali oděvy ze starých hadrů. I když byli vymytí, vymydlení, jak krejčí bývají, provázel je často pach starých věcí.
S trochou závisti jsem se dívala, když do vedlejšího pekařství přišel pro rohlíky i sám básník a spisovatel František Hrubín. Podezřívala jsem Opelkovou, že neví, jak vzácná osobnost navštěvuje její krámek. Překladatel básní Heina i Verleina a ona s ním žertuje o lahvince vína, kterou by se hodilo vypít k jejím loupáčkům!
Přišel čas Říjnových oslav. Blahovcová, žena okresního tajemníka a inspektorka n. p. Oděvní obchody, mi poslala haldu hesel a pomůcek na výzdobu výkladní skříně. Tu tvořilo úzké okno. Bezradná jsem šla za Opelkovou. Co s tím? Nic, řekla vesele. Musíš se především zbavit strachu z nich. Ty jsi člověk se zdravým rozumem a ten oni už dávno ztratili. Zaslepení fanatici přestali užívat svůj mozek a místo něho užívají jen hesla. Pověs po stranách výlohy stuhy, aby byla ještě menší.
Potom tam zbyde prostor jen pro vlaječky. Vidíš, že u mě v prodejně ani ve výloze se nedá žádné heslo umístit. Poslechla jsem ji a vyšlo to. Na to, co by tomu řekl táta, jsem raději nemyslela. Dnes vím a omlouvám ho tím, že se jako bývalý obchodník bál, aby si nezkazil naději na těch pár korun důchodu, na který se těšil.
S Opelkovou jsme se sblížily. Jen ona uměla pochopit opravdovost a čistotu citů první lásky, kterou jsem tehdy prožívala. Nesmála se mi. O jedné polední přestávce, když jsem se zrovna Opelkové svěřovala, vtrhla do pekařství Bláhovcová s několika prodavačkami a spustila jakoby žertovně a přátelsky (byly spolužačkami od obecné školy). Hele, Opelčice, abys nám dala svůj střih na podprsenku. Kloudné prádlo nedostaneš. Nač se tu máš ty sama nadnášet a chlapi si div oči nevykoukají. Helena Opelková při té řeči trochu zbledla a zaťala pěsti. Potom prudkým pohybem ze sebe strhla silnou bílou pánskou košili. Pod ní byla nahá. Žádné prádlo nenosila. V mém mládí mi hezké tělo připadalo jako něco samozřejmého, ale tehdy mi došlo, že Opelková je i ve své čtyřicítce obdařena vzácnou tělesnou krásou. Když si zase obratně navlékla košili, stáhla si šedivé pekařské kalhoty, obrátila se zadkem ke své bývalé spolužačce a řekla: Hele, Jiřino, podívej se mi i tady.
V té chvíli se jí střídavě na obou polovicích zadnice naskakovaly a cukaly se svaly jako nějaká zvířátka uvězněná pod kůží. Potom dělala stejné cviky se svaly na nohách, na zádech, na pažích. No, sáhni si, neboj se, vyzývala ji. Ta jako zpitomělá se opravdu několikrát dotkla prstem její zadnice. Vidíš, to je něco, co ty nikdy mít nebudeš! To se na těch vašich aktivech nevysedí. Na to se stává ve tři ráno a maká se v pekárně za nemohoucího tchána, aby chudák dotáhl ten rok a dostal pár korun důchodu. Bláhovcová odešla mlčky i se svým doprovodem.
Můj táta nějak zapomněl na svůj příkaz. Vyzýval mě naopak, abych zůstala ve městě a uvařila těm Opelkovým dětem a jejich dědovi, když se Helena snaží dostat Karla domů, aby umřel mezi svými. Když ho přivezli domů, byl bílý, jako posněžený. Tak prý vybělí každého ta ruda v příbramských dolech. I těch pár dnů, co byl doma, prý stačilo na vyznání lásky a společné štěstí.
Ludmila Svátková