Od ledna letošního roku se u nás doma mluvilo jen o tom, jak letní dovolenou prožijeme v Itálii. Příbuzná naší maminky měla možnost zařídit nám ubytování západně od Říma. Bylo to u vesnice Cervetteri blízko etruských pohřebišť. Takové poznání by se někdy později mohlo mně nebo bratrovi hodit na dalších studiích. Dopadlo to jinak. Otec se v letních měsících nemohl uvolnit z práce. Poškodil by tím provoz malé firmy.

   Podařilo se nám přemluvit rodiče, abychom směli cestovat sami alespoň po naší republice. Vybaveni stanem, telefonem a ostatními nezbytnostmi jsme se vydali od nás z jihu podél řeky Vltavy směrem na sever. Střídali jsme pěší túry a cesty autobusem za prohlídkou hradů, zámků a památných míst. Po osmnácti dnech putování jsme se ocitli až u bludiště z pískovcových útvarů na Kokořínsku.

   Brácha Vojta si už doma vzal na starost popisování toho, co jsme cestou uviděli. Najednou nestačil fotit a psát. Už jsem si představoval mamku, až bude číst ty jeho nadšené výjevy a přitom slzet dojetím, jaký je Vojta pozorný divák. Brácha opravdu hladil ty útvary porostlé hedvábným mechem, okouzleně se díval na různé tajemné skrýšky a šerá zákoutí, která vytvářel bortící se pískovec. Já jsem zapisoval vydání za vstupy, jízdné a stravu. Když jsme večer postavili stan, vytáhl jsem vždy knihu „Průvodce po památných místech“ a v mapce zakreslil cestu na příští den.

   Ten večer se Vojtěch nemohl nabažit cestování mezi skalami a šel se ještě proběhnout. Za skalní stěnou blízko nás si několik kluků opékalo brambory ve žhavém popelu. Brácha prý v tom překvapení zakoktal, že v lese není dovoleno dělat otevřené ohniště! Kluci ho vyprovodili hrubými nadávkami.

   Ráno jsme chtěli vyrazit dříve, než začne pražit slunce. Umyli jsme se v potůčku a čistili jsme si oblečení. Když jsme se vrátili ke stanu, dívali jsme se chvíli nevěřícně kolem. Na dece ležela prázdná peněženka, chyběl telefon, potraviny i poslední čistá trička. Zloděj se k našemu stanu připlazil trávou. Asi deset metrů od stanu jsme našli moje hodinky. „Průvodce“ i s mapkami ležel na vyhaslém ohništi. Po klukách se slehla zem. Brácha začal zmatkovat. Chtěl hned domů, třeba stopem. Také se mi zastesklo. Mohli jsme v klidu stanovat na světlých, čistých hrázích rybníků u nás doma a být bez takové bezvýchodné situace.

   Někde hlouběji v duši se mi ozvalo, že na nás dopadl trest za lež, kterou jsme teprve chtěli udělat. Táta nás žádal, abychom zašli do městečka Mšena pozdravit jeho starou tetu. My s bráchou jsme se rozhodli, že žádnou babku nenavštívíme. Řekneme, že nebyla doma. Stejně nevíme, o čem se s takovými lidmi dá mluvit.

   Najednou se ta stará žena stala majákem, ke kterému jsme mířili jako dva odsouzenci. Vrátka k jejímu dvorku nebyla zamčená. Ta shrbená stará paní, na kterou jsme se chvilku dívali přes vrátka, jak se opírá o zeď sousedního domku, byla tedy teta. Sedláčkovic kluci, zdrávi došli, vítala nás vesele. Jirka, váš táta, hoši, mi telefonoval, že přijdete. Tak pojďte!

   Trvalo to chvíli, než jsme vykoupaní, převlečení a nasycení začali svět vidět veselejší. Najednou bylo bezpečno i daleko od domova. Ty věci, o které jsme přišli, nahradíme rodičům ještě o prázdninách. U nás na blatech zraje klikva a brusinky. Již loni jsme si za ně vydělali slušné peníze.

   Tetičko, padaly tady kroupy? Snažil jsem se o společenskou konverzaci. Dívala jste se na střechu. Teta se zasmála. Na střechu ne, ale na komín. Četla jsem totiž v těchhle modrých knížečkách od EU, že kdyby se na sebe naskládaly všechny právní předpisy, vznikl by z těch papírů komín nebo sloup osm metrů vysoký. Komín mého baráčku měří právě 8 m!

   Točí se mi z toho hlava! Vědomostní informace lidstva se prý zdvojnásobí každých pět let. To budou růst další papírové komíny, aby se nové informace právně ošetřily? Lidé jistě najdou jinou cestu jak zajistit právo a svou svobodu. Takové povídání, to bylo něco pro našeho Vojtu! Chce být advokátem. Již jsem usínal, když kázal tetě o římském právu, strukturách právní normy, právu přirozeném atd. Snad nevymluví tetě díru do hlavy, napadla mě slova naší maminky ještě před spaním.

   Nevymluvil. Ráno mi ukazoval hvězdu, kterou s tetou ještě večer nakreslili. Střed té hvězdy je Mšeno. Paprsky tvoří cesty k zajímavým památkám nebo úkazům, kam se dá ze Mšena za jeden, nejvýš za dva dny dorazit. Tak žádný Řím, ale nejdříve vědět, co máme doma, usoudil můj občas ztřeštěný bráška.                        

Ludmila Svátková