Pobyt v nemocnici není pro mne dnes provázen strachem jako kdysi. Spíše by se mi chtělo omlouvat se za své tělo, které mě čas od času zrazuje, a musím jím obtěžovat jiné. To mě obyčejně po v bolestech pronaříkané noci naloží snacha do starého auta a odveze do nemocnice na druhém konci města.
Pokoj č. 18, kam mě sestřička odvedla, jsem již znala. Věděla jsem, že ho budu sdílet se dvěma dalšími pacientkami. Vše proběhlo jako vždy. Dostala jsem injekci, po které budu konečně spát. Na důkladné vyšetření si mě pozvou zítra. Snacha mi se vším oblékáním a převlékáním pomáhala sama. Než odjela, postavila na noční stolek můj „zdravotní čaj“. Už mám takový rituál. Bylinkový čaj si nalévám do hranaté láhve se širokým hrdlem. Ta láhev jde přesně zasunout do krabice od vína a čaj chladne pomaleji.
Sotva zavřela snacha Eva za sebou dveře, začaly mé spolubydlící hubovat. Na takové lidi my děláme. Když to přetáhne, jde si lehnout do nemocnice, jako by to byl nějaký servis nebo opravna zdraví. Jen pomalu mi docházelo, že jejich hubování patří mně. Bez vínka ani ránu, říkaly zlostně. I v tom mátožném stavu mi došlo, že je na vině ta krabice s nápisem Ryzlink. Zastrčila jsem ji ještě do stolku a víc nevím. Když jsem si příští den po absolvování různých procedur vzpomněla, že jim dlužím vysvětlení, dámy v pokoji nebyly. Na sousední posteli seděla paní asi v mých letech a usmívala se na mě. Přišla Eva a já se jí nejistě zeptala: „Stalo se to, nebo se mi to zdálo?“ Eva je z těch lidí, kteří jsou na tomto světě opravdu doma. Jí děkuji za to, že jsem se vzchopila a dokázala žít po smrti muže a syna. Tak vidíš, jak rychle tě odhalily, moje milá alkoholičko. Zasmály jsme se. Podle Evy byl ale na vině, že mě ty paní tak nízko zařadily, můj starý háčkovaný klobouk. Bylo ti zima a oblékala jsi na sebe kde co, řekla. Klobouk už je v popelnici!
Když Eva odešla, vydala jsem se do koupelny. Chtěla jsem se zase sama opatřit a upravit. Jděte, řekla mi nová spolubydlící. Když tam budete dlouho, půjdu Vás hledat. Po cestě z koupelny se mi podlamovaly nohy. Posadila jsem se na volnou lavici na chodbě. Na druhé lavici seděly dvě paní, jednu z nich jsem znala z dřívějška. Bývala úřednicí ONV. Kývla jsem jí na pozdrav, ale ona si mě zřejmě nepamatovala. Z pokoje č. 16 vyšli dva mladí lidé a míjeli nás rychlými kroky. To je Ondřej s manželkou. Znáš přece syna své bývalé kolegyně. Jiřinka F. umírá na rakovinu. Jestlipak jsi ji navštívila? útočila na bývalou úřednici její sousedka. Ne, to ne. To na mě nikdo nemůže žádat. Na mně by Jiřka hned poznala, jaké to s ní je. Hm, asi ano. Je škoda, že umírá tak brzy. Ani radost z vnoučat neužila. Ta Ondrova žena čeká rodinu. Bývalá úřednice okamžitě odložila masku zármutku nad kolegyní a po slovech povídavé sousedky začala sdělovat své „zaručené“ informace. Prý se říkalo, že Ondra začal chodit s novinářkou, která myslí jen na kariéru, no a vida, najednou chce dítě! Ale hloupá není, má to v hlavě srovnané, říkali naši chlapi. To v loni, když volili v Německu nového kancléře a naše noviny otiskovaly fotky všech jejich kancléřů od konce války, byla tam i fotka Williho Branta, jak si ve Varšavě klekl a odprosil Poláky za vše zlé, co jim udělali. Chlapi si ten obrázek podávali a smáli se, ale ona jim prý řekla, že je to víc než třicet let, kdy Willi odprosil a nikdo jiný si z něj nevzal příklad. V téhle Evropě by prý bylo potřeba, aby každý národ odprosil každého svého souseda. Aby byl jednou pokoj. Všechny Evropské národy by si měly vzájemně co odpouštět, za tisícileté soužití si totiž často ubližovaly. Chlapi zmlkli. Tehdy ještě mluvila špatně česky, ale rozumět jí bylo. Pochází prý z nějaké Tramtárie za mořem, ale u Bílého koníčka pila pivo.
Sousedka z mého pokoje tichounce přišla a vzala mě za ruku. Vrátily jsme se ke svým postelím. Pokoj byl plný vůně, neboť paní otevřela okno. Víte, rozpovídala se, ono to není vždycky ani každý rok, aby ty červené javory, co nám rostou pod okny, napadaly mšice v takové míře. Medovice z listů zrovna kape. Slyšíte ten hukot a šum? Včely spěchají. Život je krátký a málokdy štědrý. A ony to vědí.
Přišla sestřička a doplnila si nějaká data mé sousedky a začala jí domlouvat: „Paní Matoušová, po dvou mozkových příhodách nemůžete být v takovém hospodářství sama. Neměla jste důvod vyvádět, ale spíš být vděčná synovi, že zařídil tu výměnu za maličký domeček tady ve městě.“ – „Je to příbuzná mé snachy,“ řekla paní, když sestra odešla. Také se někdy divíte té nové řeči, jakou se teď mluví? Mozková příhoda. Žádná mrtvice. U doktora to člověk chápe, mají k nám nemocným ohled. Mozková příhoda zní lépe. Ale co takové „tunelování“. To slovo nyní vyjadřuje krádež, podvod, zneužívání moci atd. Jak se ale pak správně říká hloubení tunelů - dřině poctivých?
Víte, začala zase nové téma řeči, nikdo by mě sem do města nedostal. Mám potvrzení, že jsem svéprávná, ale jde mi o vnuka. Narodil se s tělesnou vadou. Jeho 13–14letí spolužáci se mu vysmívali, týrali ho a poslední dobou jim musel dávat peníze, aby ho nebili. Když se mi kluk přiznal, kde přišel k tolika modřinám i na nemocné noze, šla jsem to oznámit do školy a chtěla jsem jít i na policii. Syn mě zadržel. Prý ho to i v noci straší, co jsem mohla svým jednáním způsobit. Škola by z toho udělala šikanu. Šikana je horší pojmenování než bití bezmocných a vydírání?
Syn to vyřídil s rodiči těch darebáků prý v klidu. Myslím si však, že to není jenom v těch slovech, že jsem si přestala se synem rozumět. On sám nerozumí ani svému dítěti. Kluk má rád kytky – vždy, když byl u mne, hlídal na louce, v kolik hodin která otevře květ. Do sešitu si napsal: Otevřela se a provázela slunce na obloze celý den. Je to hezká věta a doma se mu pro ni všichni smějí dodnes. Kdyby chodil ke mně na chalupu, vyrostl by prý z něho fňukal a zbabělec. Místo kytek se má učit anglická slovíčka. On mi ale řekl: „Ta slovíčka se naučím, abych se dorozuměl, ale angličtina má prý 700 tisíc slov, tolik bych se stejně nenaučil a nevím, nač by mi to bylo. Kytky, trávy, keře a stromy mají většinou jména latinská. Znám jich hodně a navíc si myslím, že jsou kytky důležitější než slova! Řekni, babi!“ Musela jsem říct, že nevím. V každém je kousek pravdy a je špatné ten kousek vydávat za pravdu celou. Za takové způsoby myšlení trpěly již milióny lidí.
Paní Matoušová, zavolala najednou sestra mezi dveřmi, vy sem prý nepatříte. Musíte se přestěhovat. Škoda, škoda. Bylo to jako bliknutí baterkou, to naše setkání, ale ujistilo mě, že růže jsou rudé, i když se zešeřilo.
Ludmila Svátková