Přiletěla. Jaro už zestárlo a začínala letní horka. Z její malé osůbky však sálala jarní dychtivost. Celý domek naplnila radostí a smíchem. Jako by to nebyly tři roky, co zde nebyla, ale nejméně třicet let. Nejenom s námi, ale i se psem, kocourem a se starým kohoutem na dvoře se vítala jako s milými přáteli.Teprve na druhý den, trochu uklidněná, se přitulila k babičce. Babi, teď když jsem dost stará (je jí něco přes dvacet roků), uznávám, že zamilovanost je z devadesáti procent stav snění. Reality je v tom snu takový kousíček. Rozevřela maličko škvírku mezi palcem a ukazováčkem. Stará žena si už ani nevzpomínala, že by kdy o lásce spolu takto mluvily.

   Představ si, babi, co se mi přihodilo. Když jsem dolétala z Říma na Prahu, jeden celník si vzal přednostně můj pas a další cestující přenechal k odbavení kolegovi. Prohlížel ten doklad a prohlížel. Chvílemi se na mě podíval, potřásl hlavou a zase mi pas nevracel. Strnula jsem strachem. Znáš to, jak se člověk cítí hned maličký před úřadem. Když mi pas konečně vrátil, zeptal se mě špatnou angličtinou, jestli jsem zadaná. Můžeš si myslet, jak jsem si oddechla! V tu chvíli bych byla zapřela i vlastního bráchu. Zavrtěla jsem hlavou (můj milý Kristián se o té „zradě“ stejně nedozví). Mělas mě vidět, jak jsem potom od té celní kukaně upalovala! Ten Talián totiž na mě z vyvýšeného stanoviště křičel, že se do mě zamiloval. Někteří lidé i z  jeho hatmatilky pochopili, oč jde, a nahlas se smáli. Smála jsem se také. Kdo ví, kolika děvčatům v ten den takto „daroval své srdce“. Tedy, mezi námi, babi, bylo to směšné, ale protivné mi to nebylo. Zamilovávat se je přece jen hezké, že? Víš, pořád si říkám, je to s tou láskou na světě pořád stejné? Zamilovávali se lidé před sedmdesáti roky také tak jako dnes?

   Stará žena se až ulekla. Dej s tím pokoj! Je to tak dávno! Svět byl jiný, docela jinačí. Láska je a vždy bude světlo, sluníčko v lidském životě. To je samozřejmé. Mě ale žádné takovéto bleskové zamilování nepotkalo. Ještě dnes je na mě vidět proč. Dnes jste hezké a pěstěné všechny. Tehdy? Škoda slov!

   Ne zrovna moc půvabná, ale moc šťastná jsem žila až do svých třinácti let. Potom stále tíživěji zasahovaly do životů nás všech obyčejných lidí vnější události. Žila jsem v pohraničí a všechny nás ovládala jediná otázka: Co s námi bude? Ve škole nás uklidňovali, vysvětlovali nám, co se stalo v Rakousku a Německu, proč naši školu opouštějí někteří naši spolužáci a studují v Liberci apod. Nic jsme nechápali. Až dosud to bylo jedno, jaké je kdo národnosti. Ti, kteří přišli z německých menšinových škol, se rychle doučili českou gramatiku. Pochopit věci, jak je nám najednou podávala naše škola (od Hegela k Hitlerovi) bylo spíš na rozumové dimenze našich otců než pro naše rozoumky.

    Ostatně, ani táta nechápal. On i jeho kamarádi Češi i Němci dlouho věřili, že se v Německu najde někdo, nějaká silná osobnost, která konečně zatrhne to žvanění o čisté rase a nadlidech (Němcích). Heil H! Nikdo takový nepřišel, i když v dějinách se to prý již stalo. Angličané v časech impéria (ale i jiné národy) prý už také takto zpychli, ale vystřízlivěli včas. Pak přišla válka. Láska je světlo, válka je tma!

   Vdala jsem se za války. Jak ti mám vysvětlit, že i vdát se člověk může ze strachu, bez veliké lásky. Jako svobodná bych musela jít na nucené práce do Říše. Uvěřila bys mi, že lásku hlubokou a stálou jsem ke svému muži pocítila, až když nastaly nejhorší myslitelné situace v našem životě? Když jsme neměli dostatek jídla a když jsem sešívala oblečení na děti z klůcků? Jsem mu dodnes vděčná za to, jak mi pomáhal. Válka přinesla lidem morální lhostejnost a silný egoismus. V tomto válečném „dárku“ prožíváme namnoze svůj čas života dodnes. Bylo a je mnohem těžší ukazovat dětem správnou cestu životem v takovém ovzduší. Za našich mladých časů bylo dobro dobrem a zlo zlem. Nebo mi to jen tak připadá, že se dnes hranice mezi oběma pojmy smývají? Ať je pro tebe láska dobrem! 

Ludmila Svátková