Byla neděle, začátek června 2005. Můj přítel ze Soběslavi si našel čas, aby se mě telefonem zeptal na zdraví a jak se vůbec na světě cítím. Já jsem pochopila, bez dalšího, že je mu v jeho samotě smutno. Nemá ani tak zájem jak mi rostou kedlubny, ale chce slyšet co říká obyčejný člověk politické situaci.

   K těm kedlubnům mu mohu říci, že se mi  stále zdá, že je na zahradničení zima. Ale to se prý zdá všem starým lidem, není jim nikdy dost teplo. A politika? Už jednou jsem ti říkala, kolik slavných i méně slavných lidí prohlásilo, že by se Evropa měla sjednotit. Viděli to sjednocení vždy po svém (to je jasné) v možnostech své doby, ale ta myšlenka sama je přeci vznešená. To jak EU pohřbívají někteří politici připomíná někdy hafání na měsíc.

   Nevím, proč by jí mělo rozložit právě to, že Francouzi a Nizozemci neschválili její ústavu. Od konce druhé světové války pozorujeme jak bouřlivě většinou dříve než rozhodnou politici toho kterého státu, vymáhají si občané benevolentní zákony o drogách a o volnosti v mnohých oblastech občanského života. Nám připadali jako rozmazlenci. Směli volně cestovat, mohli beztrestně odhalovat, když je jejich vlády chtěly klamat. Nepřipustili, aby byli státem okradeni pod heslem znárodnění.

   Před několika dny mluvil v televizi mladý Nizozemec. Bojí se prý o práci, kterou by mu mohl sebrat polský dělník. Byl čas, mezi oběma válkami, Nizozemci i Francouzi byli vděčni Polákům, Slovákům i několika Čechům, že poslechli výzvu a přišli pracovat do francouzských dolů a na nejtěžší zemní práce v Nizozemsku.

   Přítel se pobaveně zasmál mému rozhořčení a dlouhému proslovu. On sám je prý moc rád, že se bude nad Evropskou ústavou ještě nějaký čas přemýšlet. Podle něho je kritika důležitou částí pokroku. Když si představíte, milá paní, řekl mi, jak dlouho připadaly lidstvu objevy Izáka Newtona něco jako zákony Boží, až přišel Albert Einstein a některé ty zákony opravil, znovelizoval podle nových poznání. Ani Einstein nedokázal, aby všechny jeho výzkumy bezchybné.

   Věřím, že je v moci lidí se domluvit.

Ludmila Svátková