V seriálu rozhovorů s herci mšenského Divadelního sdružení dnes odpovídá Jaroslav Živný
Jaroslave, patříš k pamětníkům Divadelního spolku Mácha a
ochotničil jsi ve Mšeně už 60. letech minulého století. Jaký je rozdíl mezi
divadelním představením tehdy a dnes?
K těm nejstarším
pamětníkům nepatřím. Teprve po návratu z vojny, počínaje tak rokem 1962 – 63,
jsem hrál zapisovatele Moresterna ve hře Idiotka spolu s manžely Beranovými,
Ivou Jenčovou a dalšími. To už vlastně zlaté časy mšenského divadla pomalu
končily. Byla to jiná doba, začátky televize s malou obrazovkou, která vysílala
jen dvě hodiny večer, telefon a automobil měl málokdo, pojmy jako „video“ a
„mobil“ nikdo neznal. Zkoušelo se třeba do půlnoci a pak se šlo ve čtyři hodiny
na ranní vlak do práce a taky se to stihlo... Bylo méně věcí a lidé se dokázali
víc obětovat. Na druhé straně ovšem tehdejší režim vlastně zajišťoval pro
většinu lidí určitou průměrnost, tj. nikdo se nemusel moc namáhat a hledat
zaměstnání. Když ho vyhodili, tak se uchytil jinde a kariéra byla jen pro hrstku
vyvolených s dobrým kádrovým posudkem. Takže i to divadlo byl určitý ventil,
nebylo jiných možností, zájmů, zboží a jiných lákadel jako dnes, pojem starost o
existenci lidé neznali. V tom je zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou.
Jak se ti hraje s kolegy, kteří jsou někdy o dvě
generace mladší?
Mám za to, že generační rozdíly
nejsou ničím, co by mi nějak vadilo. Mezi generací mladých lidí mám i dost
známých a přátel. „Bereme tě takového, jaký jsi“ – slyšel jsem před několika
měsíci a já se dost trpělivě snažím o totéž. To platí i pro mé kolegy z
divadelního souboru. Až jim budu vadit, tak mi to snad řeknou, ale lidí máme
málo... (smích)
Pamatuješ také slavná představení v přírodním divadle v
Debři. Myslíš, že by se dala tato scéna alespoň příležitostně oživit?
Divadelní scéna v Debři se vybudovala začátkem 60. let
minulého století, doba přírodních divadel však již pomalu končila. Důvodem byla
i rozmáhající se televize, několik studenějších let a stále větší lidská
pohodlnost. Svou roli sehrála i skutečnost, že Mšeno bylo chudé na pracovní
příležitosti (a z toho vyplývající úbytek mladších lidí). To vlastně stále
přetrvává, nadšenců je málo a asi na to nestačí. Obec má též mnoho finančních
problémů a zadarmo dnes ani „kuře nehrabe“. V nejbližší době to tedy nevidím moc
reálné, možná naši následníci jednou, až je omrzí ten komunismus a
zpohodlnělost. I když přece jen by obec s tou Debří něco dělat měla...
V nově připravované hře ztvárňuješ tragikomickou
postavu hoteliéra Heinze, který je na svého zaměstnance, vrátného Karaka, hodně
nepříjemný a ostrý. Je to pro tebe, vzhledem k tvé mírné povaze, těžký úkol?
Když jsme nacvičovali hru „Ze života hmyzu“, byly dost
velké potíže s postavou Parazita, kterou jsem „vyfasoval“. Pan Vízner mně mimo
jiné řekl: „Přemýšlejte, něco špatného snad v sobě najdete.“ No, a pak jsem na
jevišti řádil dobře! Teď mi poradil, abych se vžil do situace, kdy ředitel
Finančního úřadu kárá – s patřičným odstupem – podřízeného zaměstnance. No,
dělal jsem za těch 25 let práce na úřadě ledacos, jen tohle ne. Musím k tomu
tedy dozrát, ale snad se mi to podaří. Držte mi pěsti, ať je to brzy.
Hrál jsi už v divadle svou životní roli? Nebo na ni
stále čekáš? Jaká by to byla postava?
Celý život je do
jisté míry vlastně divadelní role a nikdy to nevychází úplně na míru. I s každou
opravdovou divadelní rolí jsou potíže, ale nakonec se vám zalíbí i ten Parazit,
třebaže jde o roli vysloveně zápornou. V mém věku lze těžko čekat na nějakou
ideální roli Možná kdyby mi bylo třicet, čtyřicet... Spíše je nutné se do toho
nějak dobře „položit“. Každá role je svým způsobem těžká i hezká a vzhledem k
možnostem našeho malého souboru jde vždy vlastně o určitý kompromis. Jako v
životě...
Václav Novák