V únoru letošního roku oznámili v televizních
zprávách, že i náš stát dostane v blízké budoucnosti do vlastnictví kousek území
v Antarktidě. Mluvili o lodích, které již plují naložené materiálem zakoupeném
na výstavbu antarktické výzkumné stanice. Čekali jsme od zpráv víc, obsáhlejší
údaje – kdy, kde a kým bude stanice vybudována. Kterým mořem bude možné do
stanice doplout? Nic víc však neříkali. Asi až zítra nebo prostě příště nám
řeknou víc, těšili jsme se. Stejně – i po takové krátké zprávě poskočilo mnohým
Čechům srdce radostí.
Spravedlnost se kreslívá se zavřenýma
očima, proto prý chodí pomalu. Nebylo spravedlivé, že si před půl stoletím
několik zemí rozdělilo Antarktidu na ohromné výseče jako dort. Co kdyby nám nyní
při pokusu o nápravu přihodili jako přívažek nějaký ostrov – ostrůvek, zasnívali
jsme se. Mít vlastní tuleně na vlastní zemičce a kousek moře k tomu.
Kolik zlovolných slov už v Čechách padlo na adresu Praotce
Čecha. Byl už starý a bolely ho prý nohy. Zůstal sedět na Řípu a nemohl nás
dovést k moři. O jeho mléko a strdí dnešní lidé nedbají, spíš o coca colu. S
úrodou ovoce a obilí jsou prý jenom starosti, tak se nedivme, že moc vděčnosti
starému pánovi neprojevují. Na krásu naší země jsou sice pyšní mladí i staří ale
o tu stejně žádnou zásluhu nemají.
Tak běžely dny v tom
krátkém měsíci únoru a o naší Antarktidě stále žádné zprávy. Žádné Moře
Weddelovo, Moře Davidsovo, Moře Rossovo novináře nezajímalo. Místo Moře Rossova
zaplňoval novinové stránky Grossův rybníček, radiové a televizní noviny dávaly
místnímu rybníčku přednost před každým mořem. Lovily v něm do omrzení, až z něj
udělaly páchnoucí kalužinu.
My prostí, obyčejní čekáme, kdy
se přestanou hrabat v té špíně, obléknou si čisté teplé oděvy, dojedou do
Antarktidy a zmapují nám naše území. Pan Jiří Žáček pro nás zjistil v předstihu,
že předností Antarktidy je minimální výskyt pitomců na km2. Jak
nadějné pro náš další život...
Ludmila
Svátková