Advent a Vánoce jsou u nás tradičně spojeny se
slavnostní sváteční atmosférou, zpěvy koled, vyzdobeným vánočním stromečkem a
dárky. Kostely a chrámy jsou výjimečně naplněny lidmi, kteří jdou na půlnoční
nebo si prohlížejí se svými dětmi vystavené betlémy.
Zdobení vánočního stromku je zvyk pocházející z 19. století. Původní vánoční
motivy – narození Ježíše v Betlémě, které si připomínáme na Štědrý den a na Boží
hod vánoční (25. prosince), sahají do dávné minulosti. Najdeme je v biblických
knihách Starého i Nového zákona - v knihách starozákonních izraelských proroků i
ve vyprávěních novozákonních evangelií.
Doba adventu a
vánoc je období, které v klasickém pojetí církevního roku nekončí vánočními
svátky, ale až na Tři krále, tedy 6. ledna. V některých zemích, například v
Německu, mají proto školáci prázdniny delší než děti u nás – až do Tří králů.
Slovo advent pochází z latiny a znamená příchod – příchod
Mesiáše, krále, který nastolí na zemi spravedlivý řád a potlačí veškeré zlo a
nespravedlnost. Svědectví o očekávání Mesiáše najdeme na mnohých místech v
bibli, často u starozákonních proroků, například u Izaiáše nebo Micheáše.
Křesťanská církev potom vztáhla všechna tato proroctví na Ježíše, který se
narodil Josefovi – prostému tesaři - a jeho manželce Marii v Betlémě. Ten se
potom stal podle křesťanského svědectví Spasitelem celého světa, nadějí v
těžkých a zlých dobách. Příběhy o jeho narození a dalších osudech najdeme v
novozákonních evangeliích.
Období adventu začíná čtyři
týdny před Štědrým dnem. Je jakýmsi časem přípravy na Vánoce, na prožití
slavnostního času připomenutí narození betlémského dítěte v jeslích. Časem
rozjímání, časem ztišení a přemýšlení nad vlastním životem. V každou adventní
neděli se čtou v kostelích při bohoslužbách příslušné pasáže z bible.
Staří Izraelci věřili, že přijde Mesiáš, který je vysvobodí
ze jha útlaku a od nadvlády Římanů a nastolí nové království po celé zemi. Na tu
dobu se měl každý připravit. Ne snad tím, že by se vyzbrojil a vycvičil, ale
především duchovně. Nemělo jít tedy jen o zázračný čin Boží, ale i o spolupráci.
Záleželo na víře každého člověka, zda toto poselství přijal, zda se připravoval
na příchod Hospodina. V Izaiášově proroctví ve 40. kapitole například čteme:
„Potěšte, potěšte můj lid, praví Váš Bůh… Hlas volajícího:
„Připravte na poušti cestu Hospodinu… I zjeví se Hospodinova sláva a všechno
tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“
Jiný adventní motiv ukazuje, že ještě předtím, než
Hospodin nastolí své království na této zemi, dojde k tvrdému soudu. Na to lidé
nemají zapomínat a měli by se dobře připravit, žádná přetvářka jim nepomůže.
Můžeme se začíst do ukázky ze 3. kapitoly Malachiášova proroctví: „Hle,
posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého
chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte…. Kdo obstojí, až se
on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a
pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako stříbro.“
Dalším adventním motivem předznamenávajícím příchod Ježíše
Krista, je v biblickém podání činnost Jana Křtitele, kterého nechal nakonec
popravit zlý král Herodes, protože za všech okolností mluvil pravdu a nic
neslevil ze svého názoru. O jeho činnosti najdeme zmínky v novozákonních
evangeliích. Vyzýval lidi k pokání. Působil v Palestině. Svým poselstvím vzbudil
velký zájem lidí, kteří za ním chodili a nechali se pokřtít v řece Jordánu.
Dovedl mluvit velice tvrdě a nekompromisně: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal,
že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že
činíte pokání….Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré
ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Tato kritická slova byla určena lidem
všech vrstev, bohatým i chudým, mocným i bezmocným.
Všechno
adventní očekávání se soustřeďuje k Vánocům, k narození Ježíše Krista, který se
má stát králem této země a nastolit pokoj, mír a spravedlnost uprostřed světa
plného válek a nespravedlnosti. Veškeré poselství – evangelium neboli radostná
zvěst – má vlít novou naději do duše každého člověka.
Ježíš
se narodil jako dítě chudých rodičů v chlévě, v prostém prostředí. O jeho
narození se prostřednictvím andělů dozvěděli jako první prostí pastýři, kteří
patřili k nejopovrhovanějším lidem v tehdejší společnosti. V 2. kapitole
Lukášova evangelia je to zaznamenáno takto: „Anděl jim řekl: „Nebojte se,
hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil
Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete
děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství
nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi
pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
K důležitým
biblickým vánočním motivům patří klanění tří králů narozenému děťátku – Ježíši,
můžeme se o tom dočíst v Matoušově evangeliu. Tito muži přišli z dalekých zemí,
do |Betléma je dovedla jasná hvězda: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se
velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na
zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“
Dnes má tento motiv nebývale důležitý význam. Tito králové
přišli z jiného náboženského okruhu neboli z jiné kulturní tradice, dovedli však
respektovat i něco jiného, nebyli to fanatici. Tento motiv může být i dnes
velikou inspirací nadějí pro společný rozhovor mezi různými kulturními a
náboženskými okruhy lidí po celém světě. Tak, aby nakonec zavládl pokoj mezi
lidmi dobré vůle po celém světě. Možná, že i v tomto smyslu se biblické adventní
a vánoční poselství stane novou nadějí pro náš svět, který ohrožují různí
fanatici a teroristé.
Nikoli nenávist, ale dobro láska,
spravedlnost a pokoj jsou nadějí vánoc.
Michal Šimek, evangelický
farář ve Mšeně