Navštívil mě příbuzný. Měl upřímnou radost z mých zdravých včelstev. On měl letos smůlu. Právě léčí včely z virového onemocnění. Chtěla jsem mu nějak dokázat, jak je mi jich líto, že mu to letos nevyšlo. Horlivě jsem mu vyprávěla, jak jsem před lety léčila svoje včely. On se jen usmíval. Víš, teto, ta nemoc, o které mluvíš, je bakteriálního původu a platí na ni jiné léky než na virové onemocnění mých včel.

   Aha, řekla jsem chápavě. Ty máš ten mikroskop, tak se v tom vyznáš. Rozesmál se skoro rozpustile. Tak se smával jako dorůstající kluk. Stiskl mi ramena a naklonil se ke mně. Teto, na takový mikroskop, kterým bych poznal viry, nemám ani peníze, ani vědomosti k jeho obsluze. Virové onemocnění jsem u včel, než je vyšetřili ve výzkumném ústavu, určil sám, podle následků. Hynuly a byly malátné. Ty také sama poznáš, dřív než jdeš k lékaři, že máš chřipku, tj. virové onemocnění – podle bolestí hlavy, únavy a mokrého nosu. Ne že by mi byl ten můj mikroskop na nic, často ho používám. Jsem však rád, že žiju v době, kdy byl vynalezen mikroskop elektronový. Připadá mi, jako by byli lidé tím vynálezem osvobozeni. Vyvedeni ze tmy.

   Elektronový mikroskop pracuje – na rozdíl od mého světelného – v mikronových délkách. Jak jistě víš, mikron je tisícina milimetru. Obyčejný typ bakterie měří jeden mikron. Viry, o kterých mluvíme, jsou ale „velké“ jenom několik desetin a někdy jenom několik tisícin mikronu. Vědci však konečně uviděli, jak vypadá ten záhadný nepřítel – vir. Poznali ho a mohli s ním bojovat. Nechci tě, teti, nakazit svým obdivem k tomu mikroskopu, ale představ si, že i ty viry jsou složené z atomů. Jsou lidé, kteří prozkoumávali jádra atomů (1 atom = desetitisícina mikronu). Dnes se již ani nedá spočítat, jak objev elektronového mikroskopu zasáhl do našeho každodenního života. Změnilo se lékařství, potravinářství, chemický průmysl. Celý náš život se posunul do jiných oblastí. Máš pravdu v tom, co říkáš o pokroku. To chápu i já, stará babča. Mě asi na rozdíl od tebe přepadá úzkost z té nerovnováhy světa. Nevím, o čem to mluvíš, teto! Není snad zázrak, že se věda dobrala k vysvětlení vzniku života, k vysvětlení naší sluneční soustavy atd.? Ale ano, právě tohle mám na mysli. Na jedné straně obrovská záplava poznatků a na druhé naprostá nevědomost. Lidé, kteří si z vynálezů vybírají jako rozinky z buchty jen to, co se hodí jejich plánům. Výbušnina ohromné účinnosti se dá skrýt do kapsy, odpálit jednoduchým elektronickým přístrojem a rázem zabije třicet dětí ve školním autobusu. Atentátník, který způsobil moře bolesti, šel nebo byl expresně „dodán“ do nebe. Asi se mu nechtělo myslet, a tak se spoléhal, že ten, kdo ho posílá na jistou smrt, ví, co dělá.

   To přece pro tebe, teto, není nic nového. Žila jsi v tom velkou část svého života. Celý národ se vydal na cestu sebezničení pro falešnou ideu. Jiný národ byl udržován v bídě a nevědomosti ideou, že co nejdříve padne kapitalismus a pak si lidé vše vynahradí. (V naší zemi se jim to mimoděk podařilo – zabrat majetek, na němž nepracovali, a vynahradili si to mnozí z nich.)

   Nemrazí mě, když čtu, jak jeden muslimský vůdce vyhlásil, že budou bojovat až do úplného zničení Ameriky. Mám jen hrůzu z té přilnavosti zvrácených názorů. Nejdou umýt ani zjevnou pravdou. Není to způsobeno vrozenou krutostí některých lidí? Lidí, kteří mají rádi bolest a krev? Byl to Napoleon, který před dvěma sty lety zrušil poslední zbytky inkvizice, ale inkvizitoři žijí stále mezi námi. Mou dcerku jako osmiletou ztrestala krutá stařena za to, že ukazovala nahá kolínka. Prý se tím rouhala Bohu. Teto, to nejde propadat úzkosti. Musíme vidět svět z jeho lepší stránky. Církev se již omluvila lidstvu za upalování, za inkvizici. Kancléř Willi Brandt dokonce poklekl před Poláky odprosil je za hrůzy způsobené válkou. Svět nenapravíme bědováním a raději si přiťukněme na zdraví loňskou medovinou! Medovina prý – stejně jako slivovice – zahání nepřátelství a utužuje vztahy.

Ludmila Svátková