Navštívil mě příbuzný. Měl upřímnou radost z mých zdravých
včelstev. On měl letos smůlu. Právě léčí včely z virového onemocnění. Chtěla
jsem mu nějak dokázat, jak je mi jich líto, že mu to letos nevyšlo. Horlivě jsem
mu vyprávěla, jak jsem před lety léčila svoje včely. On se jen usmíval. Víš,
teto, ta nemoc, o které mluvíš, je bakteriálního původu a platí na ni jiné léky
než na virové onemocnění mých včel.
Aha, řekla jsem
chápavě. Ty máš ten mikroskop, tak se v tom vyznáš. Rozesmál se skoro
rozpustile. Tak se smával jako dorůstající kluk. Stiskl mi ramena a naklonil se
ke mně. Teto, na takový mikroskop, kterým bych poznal viry, nemám ani peníze,
ani vědomosti k jeho obsluze. Virové onemocnění jsem u včel, než je vyšetřili ve
výzkumném ústavu, určil sám, podle následků. Hynuly a byly malátné. Ty také sama
poznáš, dřív než jdeš k lékaři, že máš chřipku, tj. virové onemocnění – podle
bolestí hlavy, únavy a mokrého nosu. Ne že by mi byl ten můj mikroskop na nic,
často ho používám. Jsem však rád, že žiju v době, kdy byl vynalezen mikroskop
elektronový. Připadá mi, jako by byli lidé tím vynálezem osvobozeni. Vyvedeni ze
tmy.
Elektronový mikroskop pracuje – na rozdíl od mého
světelného – v mikronových délkách. Jak jistě víš, mikron je tisícina milimetru.
Obyčejný typ bakterie měří jeden mikron. Viry, o kterých mluvíme, jsou ale
„velké“ jenom několik desetin a někdy jenom několik tisícin mikronu. Vědci však
konečně uviděli, jak vypadá ten záhadný nepřítel – vir. Poznali ho a mohli s ním
bojovat. Nechci tě, teti, nakazit svým obdivem k tomu mikroskopu, ale představ
si, že i ty viry jsou složené z atomů. Jsou lidé, kteří prozkoumávali jádra
atomů (1 atom = desetitisícina mikronu). Dnes se již ani nedá spočítat, jak
objev elektronového mikroskopu zasáhl do našeho každodenního života. Změnilo se
lékařství, potravinářství, chemický průmysl. Celý náš život se posunul do jiných
oblastí. Máš pravdu v tom, co říkáš o pokroku. To chápu i já, stará babča. Mě
asi na rozdíl od tebe přepadá úzkost z té nerovnováhy světa. Nevím, o čem to
mluvíš, teto! Není snad zázrak, že se věda dobrala k vysvětlení vzniku života, k
vysvětlení naší sluneční soustavy atd.? Ale ano, právě tohle mám na mysli. Na
jedné straně obrovská záplava poznatků a na druhé naprostá nevědomost. Lidé,
kteří si z vynálezů vybírají jako rozinky z buchty jen to, co se hodí jejich
plánům. Výbušnina ohromné účinnosti se dá skrýt do kapsy, odpálit jednoduchým
elektronickým přístrojem a rázem zabije třicet dětí ve školním autobusu.
Atentátník, který způsobil moře bolesti, šel nebo byl expresně „dodán“ do nebe.
Asi se mu nechtělo myslet, a tak se spoléhal, že ten, kdo ho posílá na jistou
smrt, ví, co dělá.
To přece pro tebe, teto, není nic
nového. Žila jsi v tom velkou část svého života. Celý národ se vydal na cestu
sebezničení pro falešnou ideu. Jiný národ byl udržován v bídě a nevědomosti
ideou, že co nejdříve padne kapitalismus a pak si lidé vše vynahradí. (V naší
zemi se jim to mimoděk podařilo – zabrat majetek, na němž nepracovali, a
vynahradili si to mnozí z nich.)
Nemrazí mě, když čtu, jak
jeden muslimský vůdce vyhlásil, že budou bojovat až do úplného zničení Ameriky.
Mám jen hrůzu z té přilnavosti zvrácených názorů. Nejdou umýt ani zjevnou
pravdou. Není to způsobeno vrozenou krutostí některých lidí? Lidí, kteří mají
rádi bolest a krev? Byl to Napoleon, který před dvěma sty lety zrušil poslední
zbytky inkvizice, ale inkvizitoři žijí stále mezi námi. Mou dcerku jako
osmiletou ztrestala krutá stařena za to, že ukazovala nahá kolínka. Prý se tím
rouhala Bohu. Teto, to nejde propadat úzkosti. Musíme vidět svět z jeho lepší
stránky. Církev se již omluvila lidstvu za upalování, za inkvizici. Kancléř
Willi Brandt dokonce poklekl před Poláky odprosil je za hrůzy způsobené válkou.
Svět nenapravíme bědováním a raději si přiťukněme na zdraví loňskou medovinou!
Medovina prý – stejně jako slivovice – zahání nepřátelství a utužuje vztahy.
Ludmila Svátková