Konečně se udělalo hezké počasí i o nedělním odpoledni.
Dcera a její přátelé se rozhodli projít se trochu kolem skal u Mšena a dojít na
Kokořín. Malou Aničku nechali u mě. Prý, abychom se vzájemně ohlídaly, říkali
žertem. Anička je velmi samostatná žákyně třetí třídy základní školy. Sama se
přihlásila do výtvarného kroužku a někdy mě obdarovává svými výtvory. Nevím, zda
nepoužívají nesprávný jíl, nebo jsou ta dílka nesprávně vypálená. Některé věci
se samy časem rozpadnou.
Tentokrát mě obdarovala soškou
ještěra. – Byla bych ti ho omalovala nazeleno, říkala omluvně, ale došla mi
barva. – Nevadí, mám střep zeleného skla, mohu se na něj dívat přes to sklo. –
Jémine, to jsem nevěděla, že to jde, divila se holčička.
Když
jsem byla malá, chodilo se do mého domova kouzelnými dveřmi. Že byly kouzelné,
to vím určitě. Kdyby žil můj bratr, potvrdili bychom ti to oba dva. Byly těžké,
dubové, dole oplechované. Od polovice nahoru měly kovové rámečky vyplněné
barevnými skly. Jak postupovalo slunce, postupně ozařovalo skla a chodbu za
dveřmi, měla modré, žluté i jiné barevné pruhy. Přenášívala jsem si pak panenky
a hračky do různobarevných „pokojů“. V tom duhovém světě jsme s bratrem prožili
mnoho zázračných chvil. Ty masivní dveře byly také náš ochranný val před
ostatním světem. Už je vyhodili. Zdály se jim nemoderní. Já tam již nejsem doma,
když ty dveře chybí. – Proč jsi jim o ně neřekla, když je nechtěli? To já bych
došla tam, kde je vyhodili, a odnesla bych si je.
Chvíli jsme
mlčely. Víš, Aničko, ony ty nové dveře nedají žádnou práci. Nemusí se natírat a
leštit skla. Teď mě napadá, že ani vzpomínky na ten barevný svět bychom ti s mým
bratrem neříkali stejně. Krátce předtím, než zemřel, mi poslal dopis z
tropických krajů. Psal, že právě absolvoval pochod. Na slunci bylo 41–45 °C, byl
rád, že to dokázal. Ke konci pochod prý intenzivně myslel jen na příjemný
chládek, jaký býval za vchodovými dveřmi našeho domu. Vidíš, on myslel na
chládek a já jen na útulně provoněné teplo za nimi.
On říkal
těm dveřím Pythagorky a já jsem si nikdy nevšimla, v jakých obrazech byla ta
skla složená. – Proč jim říkal tak ošklivě? – To není ošklivé! Je to už dva a
půl tisíce let, kdy žil v Řecku moudrý pán Pythagoras a ten mj. popsal, že obsah
čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka je rovný součtu
obsahu čtverců nad odvěsnami. Ta skla ve dveřích prý tvořila ten obrazec
dvakrát.
To o tom Řekovi, jaký byl chytrý, věděl jen tvůj
bratr? – Ne, kdepak, to ví přece každý! – I naše paní učitelka? – Samozřejmě, i
tvoji rodiče a všichni! – Mně to ale nikdo neřekl! – Jsi ještě malá. Dozvíš se
to a ještě o dalších a dalších pravidlech. Čím víc jich budeš poznávat, tím víc
se budeš divit, jak málo víš. – Jak to? Proč?
Mohla jsem si
vydechnout. V předsíni se ozvaly hlasy. Konec otázek.
Ludmila Svátková