Pan prezident odjel na státní návštěvu Číny – psali ve všech
našich novinách. Pan prezident je nejméně o dvacet roků mladší než já Měl
možnost a možná i povinnost se při svých studiích seznámit s jinou Čínou, než
jak ji naší generaci představoval obětavý pan profesor Bohumil Mathesius. Byla
nás skupinka mladých, kteří jsme nechyběli na žádné jeho přednášce o Číně. Zval
nás do svého, nábytkem přeplněného bytu na Vítězném náměstí v Praze. Psal se rok
1937-38. Venku, za dveřmi toho bytu, chrastily zbraně. Válečná mračna se
nezadržitelně blížila. Mládí nechtělo slyšet o hrůzách války.
Zpěvy staré Číny, které pan profesor přebásnil, nám dávaly pocit, že svět je
úžasný a krásný všemu navzdory. Pan profesor byl především učitel. Správný
pedagog má štědrou duši – rozdává. Od něho víme a pamatujeme si, že civilizace
staré Číny, Ameriky a Středního východu se vyvíjely nezávisle na sobě a každá z
nich měla potřebu vyjadřovat se svým písmem. V Číně se psalo pomocí ideogramů.
Stará Čína tak byla uzavřeným světem, že tam prý vznikaly i jiné infekční
choroby než v ostatním světě.
Pan profesor zemřel v r. 1952. Co
by asi říkal tomu, co se v Číně odehrávalo za deset roků po jeho smrti. Nové se
rodí v bolestech a v krvi. Čína to zažila tolikrát! Chudý venkovan byl bezcenný
tvor za vlády císařů, za vlády nacionalistů i za Maa. Nebylo snad zakázáno
plivat a močit směrem k císařskému paláci, ale konfuciánské nauky, vtělené do
příkazů Maaových knížek, nutily člověka k pokoře před vrchností jako dříve.
Mění se svět, mění se prý i Čína. Hlavně jižní pobřežní oblasti
prý ožívají průmyslem a obchodem. Maaovi ideoví následníci jsou prý mnohem
umírněnější. Do Číny se začalo jezdit za obchodem. Vydal se tam i náš pan
prezident. Nevím, jaké obchody se za jeho návštěvy uskutečnily. Zaujalo mě však,
že náš prezident upozornil své čínské partnery, jak málo se dodržují stanovy o
lidských právech v jejich zemi. Takové upozornění je podle mne statečný čin, na
který bychom mohli být všichni hrdí.
Ludmila Svátková