DOMOV
   Není to dávno, kdy mě potkala nepříjemná věc. Jmenovali mě správkyní menšího dědictví. Nešlo o žádnou závratnou sumu. Všichni zúčastnění mi důvěřovali až na jednu osůbku. Stýkáme se spolu čtyřicet let. Nikdy za ta léta neměla důvod mi nevěřit. Dnes je již věc vyřízená a zcela průhledná. Jen já se občas nutím hasit svou hořkost ze všech sil. Takovou bolest můžete zažít jen doma ve svém domově. V cizím prostředí od cizích by to tak nebolelo.
   Na tuto příhodu jsem si vzpomněla, když mi vyprávěli o slavnostním zahájení činnosti Domova seniorů ve Mšeně. Domov je veliká věc. Všechny veliké ušlechtilé myšlenky se rodily v dobrých domovech. Většina umělců a vědců děkuje domovu jako křesadlu, jehož jiskry se zažehují až do dospělosti.
   Domov seniorů je ovšem zařízením jiného druhu. Je to místo, kde lidé domov teprve hledají. Často prožili těžký život a připadá jim, že mají právo na kousek štěstí a klidu. To právo jistě mají, ale bylo by dobře, aby si vzpomněli, že šťastný domov jejich dětství nedělala jenom máma dobrým jídlem, ale museli se všichni snažit pracovat, být k sobě ohleduplní a pomáhat si.
   Věřím, že v každém takovém větším společenství se najdou lidé, kteří nemají mapy svého niterného života prázdné, ale mají co rozdávat, o co se dělit s ostatními. Lidé, kteří stářím zmoudřeli a dovedou se vysmát pocitu své vlastní důležitosti. Lidé, kteří rozlišují malicherné od zásadního a dokáží se dívat na život jako na divadlo. Ti jsou pak požehnáním společnosti, neboť tvoří domov. Jsou pravou rukou vedoucích a výhrou pro společenství domova. Mšenskému Domovu seniorů přeji co nejvíce dobrých vypravěčů, veselých kreslířů, muzikantů a herců, prostě dobrých členů velké rodiny.

Ludmila Svátková


ALJAŠKA
   Příště bych se chtěla narodit na Aljašce. Nebýt mé vnučky a pana Oty Ulče (moc chytrého novináře), byla bych zemřela v bludu. Vnučka se přestěhovala na severovýchod USA a pořád si libovala, jak krásnou a svěží zeleninu si užívají z Aljašky. Děláš si legraci ze staré báby, holčičko, říkala jsem si. Já, ač nikoli čistá jedničkářka, si pamatuji ze školy, že se na té Aljašce urodilo tolik ledovců, které by stačily pokrýt celou Českou republiku. V písních od táboráku z časů mých „telecích“ let mi zůstalo v paměti, že tam rýžují zlato v okolí řeky Yukon a kromě jelenů Karibu tam táhnou i lososi peřejí.
   Jak jsem už napsala, nebýt vnučky a pana Oty Ulče, byla bych s těmi geografickými znalostmi vystačila do smrti. Úplně mě pobouřilo, když pan Ulč píše, že tam mají autostrádu do města Anchorage, vroubenou květinami. To je, což?
   Nám nevroubí květiny ani naši cestu k demokracii. O tom, co vroubí naše dálnice, skromně mlčíme. K demokracii se možná dokloužeme po cestách namydlených blátem, zdržováni medvědy různých odstínů. Tam na Aljašce je vše přesně označené, medvědy mají bílé, černé a hnědé. Ti barvy nemění.
   Kolem výše zmíněného města Anchorage pěstují tu zázračnou zeleninu. V televizi ukazovali mrkev, která vážila 10 kg (!), a hlávku zelí o váze 50 kg. Ty rekordy nesvádějí na žádného místního Mičurina, ale na slunce, které tam v létě svítí 20 hodin. Tak to vidíte!
   Je mi líto Rusů. Tu Aljašku prodal car „prohnilým kapitalistům“ za pár babek. Z Aljašky teče ropná řeka do centrální Ameriky už řadu let. Cara si Rusové nezabili kvůli Aljašce, ale chtěli změnu. Měnili své panovníky, jak říkáme u nás v Třeboni, jako potápka nohy, špatné za horší.
   Rusové teď , v 21. století pokračují v genocidě Čečenců, kterou na tomto národu začal páchat car. Vysídlili Čečence z oblastí, kde žili 3 tis. let př. n. l. Oni tam mají ropu a úrodná pole jako Aljaška. Na Aljašce dostane každý obyvatel zdarma 1 000 dolarů ročně za to, že tam žije. Čečenců není ani milion. Nábojů mají jejich „ochránci“ rozhodně víc.

Ludmila Svátková


BILL GATES
   Docela solidní noviny otiskly pořadník nejbohatších lidí na zeměkouli. Zdá se vám asi směšné určovat takové pořadí. Víme, jak kolísavé jsou ceny akcií, jak se mění kurzy peněz. Lidé si však rádi takhle hrají. Známe soutěže o nejkrásnějšího, nejšťastnějšího nebo nejnosatějšího člověka, což je jistě ještě absurdnější. Prý nejbohatší člověk na zemi je v současnosti Bill Gates, počítačový magnát, označovaný za symbol informační revoluce. V naší zemi ho podle obrázku pozná každý školák. Byl zde totiž nedávno již potřetí. Má prý na svém kontě něco přes padesát miliard dolarů.
   Další jména v pořadníku jsem už nezkoumala. Nic mi neříkají. Až na samém konci je jméno té „nejchudší“ z bohatých. J. K. Rowlingová vlastní „jenom“ jednu miliardu. Přitom je na první pohled jasné, že spisovatelka fantaskních příběhů o Harry Potterovi a Bill Gates jsou majiteli obrovské fantazie. Fantazie a odvaha riskovat byly základem jejich bohatství. Do soutěže o tělesnou krásu by je nevybrali. Jinak je prý o nich známo, že nežijí rozmařile. Chrání si své zdraví střídmým jídlem. Peníze jsou pro ně prý jenom výrobním materiálem. Neumím si takový „výrobní materiál“ představit. Jsou tedy pro ně něco jako prkna pro truhláře nebo hlína pro cihláře? Jsou jejich „cihly“ dost kvalitní, aby přestavovaly a měnily svět?
   Z naší země odletěl B. Gates do Číny. To je změna! Naše malá zem a Čína s jednou a čtvrt miliardou lidí (celá EU bude mít od května necelou půlmiliardu obyvatel). O cestě do Číny píší některé světové noviny okouzleně: Čína se probouzí! Princem, který tu žlutou princeznu budí, je samozřejmě B. Gates se svými počítačovými kouzly.
   Četla jsem i jiné noviny a zamrazilo mě v zádech z jejich starostí. Čína prý zbohatne a nastane i v ní, dosud přechudé, stejný problém, jaký máme v našich zemích. Přibude přelidněná Čína ke znečišťovatelům ovzduší a vod? Jak se s tím vyrovná již tolik poškozená planeta Země?
   Inu, ani B. Gates to nemá lehké. Padá na něho veliká odpovědnost. Na jedné straně pro něho musí být velice lákavé dokázat to, co se nepovedlo ani velmi moudrým filozofům – změnit nejkonzervativnější imperium světa, v zemi, kde se neuznávají lidská práva. Bylo by to poprvé v předlouhé historii Číny, že by tam prošla změna bez vraždění a hladomoru pomocí informatiky. Tu poslední vlnu vražd a hladomoru při Maaově „Velkém skoku“ si mnozí z nás pamatují. Zemřelo při ní třicet milionů nevinných. Tak nevím. Máme, či nemáme Billu Gatesovi držet palce?

Ludmila Svátková