DOMOV
   Není to dávno, kdy mě potkala 
nepříjemná věc. Jmenovali mě správkyní menšího dědictví. Nešlo o žádnou 
závratnou sumu. Všichni zúčastnění mi důvěřovali až na jednu osůbku. Stýkáme se 
spolu čtyřicet let. Nikdy za ta léta neměla důvod mi nevěřit. Dnes je již věc 
vyřízená a zcela průhledná. Jen já se občas nutím hasit svou hořkost ze všech 
sil. Takovou bolest můžete zažít jen doma ve svém domově. V cizím prostředí od 
cizích by to tak nebolelo. 
   Na tuto příhodu jsem si vzpomněla, 
když mi vyprávěli o slavnostním zahájení činnosti Domova seniorů ve Mšeně. Domov 
je veliká věc. Všechny veliké ušlechtilé myšlenky se rodily v dobrých domovech. 
Většina umělců a vědců děkuje domovu jako křesadlu, jehož jiskry se zažehují až 
do dospělosti. 
   Domov seniorů je ovšem zařízením jiného druhu. 
Je to místo, kde lidé domov teprve hledají. Často prožili těžký život a připadá 
jim, že mají právo na kousek štěstí a klidu. To právo jistě mají, ale bylo by 
dobře, aby si vzpomněli, že šťastný domov jejich dětství nedělala jenom máma 
dobrým jídlem, ale museli se všichni snažit pracovat, být k sobě ohleduplní a 
pomáhat si. 
   Věřím, že v každém takovém větším společenství se 
najdou lidé, kteří nemají mapy svého niterného života prázdné, ale mají co 
rozdávat, o co se dělit s ostatními. Lidé, kteří stářím zmoudřeli a dovedou se 
vysmát pocitu své vlastní důležitosti. Lidé, kteří rozlišují malicherné od 
zásadního a dokáží se dívat na život jako na divadlo. Ti jsou pak požehnáním 
společnosti, neboť tvoří domov. Jsou pravou rukou vedoucích a výhrou pro 
společenství domova. Mšenskému Domovu seniorů přeji co nejvíce dobrých 
vypravěčů, veselých kreslířů, muzikantů a herců, prostě dobrých členů velké 
rodiny.
Ludmila Svátková 
ALJAŠKA 
   Příště bych se chtěla narodit na Aljašce. Nebýt mé vnučky a 
pana Oty Ulče (moc chytrého novináře), byla bych zemřela v bludu. Vnučka se 
přestěhovala na severovýchod USA a pořád si libovala, jak krásnou a svěží 
zeleninu si užívají z Aljašky. Děláš si legraci ze staré báby, holčičko, říkala 
jsem si. Já, ač nikoli čistá jedničkářka, si pamatuji ze školy, že se na té 
Aljašce urodilo tolik ledovců, které by stačily pokrýt celou Českou republiku. V 
písních od táboráku z časů mých „telecích“ let mi zůstalo v paměti, že tam 
rýžují zlato v okolí řeky Yukon a kromě jelenů Karibu tam táhnou i lososi 
peřejí. 
   Jak jsem už napsala, nebýt vnučky a pana Oty Ulče, byla 
bych s těmi geografickými znalostmi vystačila do smrti. Úplně mě pobouřilo, když 
pan Ulč píše, že tam mají autostrádu do města Anchorage, vroubenou květinami. To 
je, což? 
   Nám nevroubí květiny ani naši cestu k demokracii. O 
tom, co vroubí naše dálnice, skromně mlčíme. K demokracii se možná dokloužeme po 
cestách namydlených blátem, zdržováni medvědy různých odstínů. Tam na Aljašce je 
vše přesně označené, medvědy mají bílé, černé a hnědé. Ti barvy nemění. 
   Kolem výše zmíněného města Anchorage pěstují tu zázračnou 
zeleninu. V televizi ukazovali mrkev, která vážila 10 kg (!), a hlávku zelí o 
váze 50 kg. Ty rekordy nesvádějí na žádného místního Mičurina, ale na slunce, 
které tam v létě svítí 20 hodin. Tak to vidíte! 
   Je mi líto 
Rusů. Tu Aljašku prodal car „prohnilým kapitalistům“ za pár babek. Z Aljašky 
teče ropná řeka do centrální Ameriky už řadu let. Cara si Rusové nezabili kvůli 
Aljašce, ale chtěli změnu. Měnili své panovníky, jak říkáme u nás v Třeboni, 
jako potápka nohy, špatné za horší. 
   Rusové teď , v 21. století 
pokračují v genocidě Čečenců, kterou na tomto národu začal páchat car. Vysídlili 
Čečence z oblastí, kde žili 3 tis. let př. n. l. Oni tam mají ropu a úrodná pole 
jako Aljaška. Na Aljašce dostane každý obyvatel zdarma 1 000 dolarů ročně za to, 
že tam žije. Čečenců není ani milion. Nábojů mají jejich „ochránci“ rozhodně 
víc. 
Ludmila Svátková 
BILL GATES 
   Docela solidní noviny otiskly pořadník nejbohatších lidí na 
zeměkouli. Zdá se vám asi směšné určovat takové pořadí. Víme, jak kolísavé jsou 
ceny akcií, jak se mění kurzy peněz. Lidé si však rádi takhle hrají. Známe 
soutěže o nejkrásnějšího, nejšťastnějšího nebo nejnosatějšího člověka, což je 
jistě ještě absurdnější. Prý nejbohatší člověk na zemi je v současnosti Bill 
Gates, počítačový magnát, označovaný za symbol informační revoluce. V naší zemi 
ho podle obrázku pozná každý školák. Byl zde totiž nedávno již potřetí. Má prý 
na svém kontě něco přes padesát miliard dolarů. 
   Další jména v 
pořadníku jsem už nezkoumala. Nic mi neříkají. Až na samém konci je jméno té 
„nejchudší“ z bohatých. J. K. Rowlingová vlastní „jenom“ jednu miliardu. Přitom 
je na první pohled jasné, že spisovatelka fantaskních příběhů o Harry Potterovi 
a Bill Gates jsou majiteli obrovské fantazie. Fantazie a odvaha riskovat byly 
základem jejich bohatství. Do soutěže o tělesnou krásu by je nevybrali. Jinak je 
prý o nich známo, že nežijí rozmařile. Chrání si své zdraví střídmým jídlem. 
Peníze jsou pro ně prý jenom výrobním materiálem. Neumím si takový „výrobní 
materiál“ představit. Jsou tedy pro ně něco jako prkna pro truhláře nebo hlína 
pro cihláře? Jsou jejich „cihly“ dost kvalitní, aby přestavovaly a měnily svět? 
   Z naší země odletěl B. Gates do Číny. To je změna! Naše malá 
zem a Čína s jednou a čtvrt miliardou lidí (celá EU bude mít od května necelou 
půlmiliardu obyvatel). O cestě do Číny píší některé světové noviny okouzleně: 
Čína se probouzí! Princem, který tu žlutou princeznu budí, je samozřejmě B. 
Gates se svými počítačovými kouzly. 
   Četla jsem i jiné noviny a 
zamrazilo mě v zádech z jejich starostí. Čína prý zbohatne a nastane i v ní, 
dosud přechudé, stejný problém, jaký máme v našich zemích. Přibude přelidněná 
Čína ke znečišťovatelům ovzduší a vod? Jak se s tím vyrovná již tolik poškozená 
planeta Země? 
   Inu, ani B. Gates to nemá lehké. Padá na něho 
veliká odpovědnost. Na jedné straně pro něho musí být velice lákavé dokázat to, 
co se nepovedlo ani velmi moudrým filozofům – změnit nejkonzervativnější 
imperium světa, v zemi, kde se neuznávají lidská práva. Bylo by to poprvé v 
předlouhé historii Číny, že by tam prošla změna bez vraždění a hladomoru pomocí 
informatiky. Tu poslední vlnu vražd a hladomoru při Maaově „Velkém skoku“ si 
mnozí z nás pamatují. Zemřelo při ní třicet milionů nevinných. Tak nevím. Máme, 
či nemáme Billu Gatesovi držet palce? 
Ludmila Svátková