Foukalo to pořádně celý den. Vítr přihnal mraky a rychle se
setmělo. Teprve potom, když trochu utichl pouliční ruch a hukot sousední
provozovny, jsem vnímala zvuky, které působil vítr. Holé větve ořešáků o sebe
tloukly ve zvláštním rytmu. Bylo v tom něco uklidňujícího. Něco docela jiného
nežli jazz, kterým zněla celá moje věčně nedostavěná chalupa.
Velký buben utrženého okapu a tlukot něčeho, co jsem nedokázala uhodnout, bohatě
vyplnil zvuk velké kapely. Těch fléten z nedoléhajících oken a dveří! Musím si
obstarat informace, kolik fléten je potřeba v jazzu!
Bylo již
po půlnoci, když se ozvalo tříštění skla a zvláštní svist obohatil muziku o nové
prvky. Rozsvítila jsem světlo na dvůr. Vichr s deštěm ohlodal sousedům omítku ze
štítu. Mně vymáčkl tabulku skla z okna na půdě. Zvuky náhle filtrované přes
dvoje dveře zněly měkce jako viola. Mám ráda violu. Muž na ni hrával. Vyhledávám
v programech koncerty pro violu a orchestr. Přemýšlením o tom jsem zaháněla
vyčítající svědomí, které mi bez obalu říkalo, že člověk má dělat jen to, na co
stačí. Nač se pouštět do oprav baráku, na které nemám. Letos to musím nechat
dokončit a všechny otvory ucpat!
Do rána chybělo několik hodin.
Za oceánem mají večer, napadlo mě. Otevřela jsem internet a napsala dopis dceři.
Přidala jsem pár veršů o dnešní noci. Na konci jsem napsala omluvu. Vím o tom,
že nedodržuji formu verše – učívala jsem se samozřejmě o přízvučných a
nepřízvučných, ale chci jen tak expresivně ukázat míru trampot, které jsem si
nadrobila.
Odpověď přišla večer. Verše o větru se mi, mami,
líbily. Jen tě prosím, nepiš už nikdy veršíky na oslavu počítače. Není nic
tajemného ve zvucích, kterými se počítače – tedy přístroje – spojují. Není to
radost z toho, jak si říkáme, že se máme rády. Stejnými zvuky by si předávaly
rozkaz k odpálení bomby. Je směšné oslavovat veršem tvůj starý počítač. Já mám
mnohem dokonalejší a výkonnější, který ovšem zastarává každým dnem. Přichází čas
kvantových a ví bůh jakých technologií. Jejich funkce udivují i techniky. O těch
se budou psát verše!
A co moje chalupa? – Ta zajímá nadále
jenom mě a vichřice.
Ludmila Svátková