Není to tak dávno, co jsem psala o nadměrném a zbytečném
používání cizích slov. Ukázala jsem, jak lze cizím slovem zakrýt zbabělost, nebo
vyvolat zdání vzdělanosti.
Moje přítelkyně Růženka žije v
krajském městě. Je tam univerzita, na které studovala její vnučka. Aby nemusela
dojíždět, bydlela u Růženky. V tom čase se mi kamarádka v každém dopise
chlubila, jak hezká a chytrá je to dívka. Namluvila si chlapce, prý z jedné z
nejlepších budějovických rodin. To na Růženku platí. Celebrity zbožňovala, co ji
znám. Od chlubení časem upustila a psaly jsme si dopisy, jaké si píšou babky:
kde nás bolí, kde nás píchá…
Až jednou od ní přišel dopis
napsaný ve spěchu a rozrušení. Ptala se mě v něm, co soudím o tom, zda dredy
může způsobovat zaostalost. Prý někde četla, že když se člověk poškrábe ve
vlasech, aktivuje mozkové buňky. (To byla informace jako hrom – jak já se budu
odteď škrábat na hlavě, myslela jsem si.). Nápadník té vnučky nosí dredy a jeví
se jim čím dál tím víc zaostalý.
Dredy – dredy, co to jen může
být? Začíná to jako dres, asi moc těsný svetr či tak něco, co nedovoluje
zdvihnout ruce. To se ptá té pravé, řekla jsem si. Růženka vždy byla chytřejší
než já. Bývala jedničkářka, zatímco já… Škoda řečí! I svému manželovi jsem svá
vysvědčení ukazovala postupně. Ta trojkařská, až když byl dostatečně zamilovaný.
Ono je někdy na škodu i moc upřímnosti.
Vysvobodil mě vnuk. Opovržlivě ohrnul rty: Babi, dredy už neletí! Jsou
to zplstnatělé vlasy. Dělají to zvláštními přístroji a stojí to dost peněz.
Tak vidíte, jaképak cizí slovo! Kdybych se na věc podívala
zdravým rozumem, mohlo mi být jasno hned. Drel se v mém mládí říkalo u nás v
obchodě teplé, plstnaté látce. Inu, kdo si nechá udělat na hlavě takovou plst,
ztratí kontakt se svými mozkovými závity. To je jasné…
Ludmila Svátková