Ve starých antických bájích najdeme boha věčné tmy Ereba, který s bohyní noci Nyktou zplodil syna Charóna. Tohle jméno, patřící převozníkovi zesnulých přes řeku nářků Acherón nebo vše zmrazující řeku Styx do podsvětí, se stalo symbolem. Charón dopravoval duše zemřelých do podsvětí, jímž protékaly ještě řeka zármutku Kókýtos, ohnivá řeka Pyriflegethón a temná řeka Léthé, jejíž vody přinášely zapomenutí na vše pozemské. Charónova převoznická bárka putovala samozřejmě jen do nejtemnějších hlubin podsvětí – zpět již nikdy nikoho nevezla.
Také novodobý mšenský Charón, pan Jiří Němec,
od jehož úmrtí uplynuly 9. ledna 2004 tři roky, vozil symbolicky mrtvé všemi
uvedenými řekami do říše lidského nebytí neuvěřitelných 66 (!) let. V
pohřebnictví pracoval celý život se smutnou, chladnou něhou. Nejdříve na
hřbitovech u čerstvých hrobnických rovů s kadidlem kněze a slzami pozůstalých.
Později v moderních krematoriích, kde se za pláče lidé a zvuků hudby zavírala
měděná stěna a třesoucí se katafalk odvážel nebožtík, kterého připravil na
nenávratnou cestu. Na co myslel pan Němec, když ti, které obětavě vypravil na
cestu do říše nebytí, se již zevnitř voskově žlutě dívali na víko rakve –
bezbranní a bezmocní? Snad proto se v tuto chvíli pláče nad člověkem, že již
neexistuje a je jen připraven na okamžik proměnit se v popel.
A
co člověk, který tento přechod do jiného světa tuto poslední cestu vypravil,
uskutečnil? Stojí tam, nedaleko toho mrtvého, jako stojí dělník mlčky a
samozřejmě u výsledku svého těžkého, odpovědného díla. Kolikrát takhle mlčky
stál Jiří Němec u nebožtíků, které připravil na tristní pouť, z níž se ani jeden
již nikdy nevrátil. Jaké úvahy, když mrtvé svěřoval věčným tmám, letěly jeho
hlavou? Škoda, že nám o tom nezanechal sebemenší svědectví…
Karel Aksamit