TROCHA HISTORIE
Základem
křesťanských Vánoc je biblický příběh o narození Ježíše Krista a oslava této
události. Církev časově spojila narození Spasitele se starým mýtem zimního
slunovratu, vyjadřujícím vědomí o věčném vítězství života nad smrtí a světla nad
tmou. Svátek narození Páně se od 4. století šířil z Říma po celém křesťanském
světě. Tato vánoční atmosféra a vánoční zvyky (domácí jesle, obdarovávání dětí,
ozdobené stromečky atd.) stále trvají. Den Ježíšova narození se slaví v
křesťanském světě 25. prosince již od 4. stol. n. l. Na tento den připadala
slavnost „neporaženého slunce“ (sol invictus). Východní církev slavívala
narození Krista 6. ledna. To bylo datum jednoho pohanského svátku v Alexandrii -
„Narození Božského eonu“. Západní církev - v Římě - slavila 25. prosince a to
bylo zase datum starého pohanského svátku „Narození věčného slunce“. Později
překryla tento obsah svátku úcta ke svatým třem králům (počet tří byl odvozen od
tří královských darů, které mágové Ježíšovi přinesli). Asi od 16. stol. se
rozšířily ještě dnes trvající zvyky: domácí jesle, obdarovávání dětí, ozdobená
jedle atd.
JAK TO BYLO O VÁNOCÍCH
Češi se v
19. století těšili na příchod Vánoc dlouhé týdny a vůbec jim nevadilo, že peněz
je poskrovnu a vánoční dárky, které nadělí Ježíšek, budou nejspíše velmi
potřebné věci, které by se tak jako tak musely koupit. Dříve nebyly Vánoce ani
tak o dárcích, jako spíše o vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu
sounáležitosti v rodině, která se sešla ke společným oslavám pod rodným krovem.
Několik dnů před Vánocemi napekly hospodyně chléb a uložily ho
do ošatek. V bohatších domácnostech daly k bochníkům péct také pečlivě upletené,
žloutkem potřené a máslem pomaštěné vánočky z bílé mouky, hrozinek a mandlí. O
Štědrém dnu od časného rána praskal v peci a kamnech oheň. Připravovala se
štědrovečerní večeře. Vařil se hrách, čočka, několik druhů polévek, mezi nimiž
nechyběla bramboračka a rybí polévka, pekl se kuba z krup a česneku. Mezitím, co
se hospodyně snažila v kuchyni zabavit děti, přinesl v některých krajích
hospodář tajně stromeček a ustrojil ho do slavnostního hávu. Jinde se stavěly
betlémy. Lidé se od rána postili, aby večer uviděli „zlaté prasátko“. S
přicházejícím soumrakem děti stále častěji vybíhaly ven, pozorovaly nebe a
hlídaly, kdy se objeví první hvězdička.
S první hvězdou si
rodina sedla k slavnostnímu stolu, prostřenému bílým ubrusem. Večeři zahajovala
společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co
přinesl, i za to, co vzal. Nejdříve hospodyně postavila na stůl mísu s hrachem.
Klíček hrachu má podobu kalichu a podle tradice spojoval všechny stolovníky v
dobrém i zlém. Potom paní domu odebrala z mísy po lžíci pro každé z domácích
zvířat. Teprve pak si podle vážnosti a stáří nabírali ostatní. Po hrachu se
podávaly polévky pro sílu, čočka, aby byly peníze, kuba, masitý pokrm nebo ryba
pro radost. Kosti se dávaly na jeden talíř a po večeři je hospodář odnesl ve
lněném ubrousku pod jabloň. Naposledy se na stole objevila vánočka a cukroví.
Pila se bílá káva, čaj, nechybělo ani trochu piva, vína nebo hlt pálenky pro
dobré zažití.
Když zazvonil zvoneček, přinesl hospodář do
místnosti stromeček ověšený jablíčky, sušeným ovocem, cukrovím, kostkami cukru
zabalenými do barevných papírků, ořechy a řetězy. Na stromečku se zapálily
svíčky a všichni zpívali koledy. Ty se pak u stromečku zpívaly každý večer,
dokud se neodstrojil a Vánoce neskončily. Někde však stromeček neznali nebo ho
považovali za německý zvyk a po starodávném způsobu strojili jesle. O svátku
Narození Páně do nich kladli figurku novorozeňátka a přidávali postavičky
anděla, pastýřů a darovníků. Postavičky třech králů a jejich průvodu se stávaly
součástí betlémského výjevu až 6. ledna. O Štědrém večeru se po večeři věštilo.
Na stůl se postavilo umyvadlo a pouštěly se v něm lodičky ze skořápek vlašských
ořechů. Lilo se olovo. Přes rameno se směrem ke dveřím házela bota. Na venkově
děvčata třásla bezem. Vdala se tam, odkud se ozval štěkot psa.
Vyvrcholením štědrovečerních oslav byla půlnoční mše. Lidé se scházeli v
kostele, kde vedle oltáře stály jesličky. Venku byla zima, sníh a tma. Uvnitř
kostela, ohřátého dechem věřících, zářily svíce. Varhany doprovázely hlasy
zpěváků, ke kterým se postupně všichni přidávali. Tak se o půlnoci Štědrého
večera narodil v srdcích lidí Kristus. Všichni věřili, že je přítomen na
bohoslužbě právě v tom jejich kostele. Cítili přítomnost lásky malého dítěte a s
nadějí hleděli do nového roku.
LITÍ OLOVA - nad plamenem se
na kovové lopatce rozžhaví kousek olova až k bodu tání. Připraví se nádoba s
vodou a tekoucí olovo se do ní opatrně, ale naráz vlije. Vznikne tak odlitek
velmi abstraktních tvarů. Přítomní se pak snaží rozpoznat, čemu (komu) je
odlitek podobný. Podle tvaru se pak usuzuje, co koho čeká. Olovo má nízký bod
tání, proto to jde snadno.
KRÁJENÍ JABLKA - po štědrovečerní večeři
se nožem přepůlí jablko, ale kolmo na osu, napříč. Obě poloviny se všem ukáží a
záleží na tom, jaký tvar má vnitřní část s jádry. Pokud vypadá jako pěti nebo
vícecípá hvězda, sejdou se všichni za rok ve zdraví. Pokud má tvar kříže, je
čtyřcípá, pak někdo z přítomných těžce onemocní nebo zemře. Tohoto zvyku se není
třeba bát. Vybírejte zdravé, velké jablko. A nezapomeňte - od štědrovečerní
večeře se nevstává!
POUŠTĚNÍ LODIČEK - připraví se nádoba s vodou a
staré vánoční svíčky. Rozpůlí se několik vlašských ořechů a do prázdných polovin
jeho skořápek se nakapaným voskem upevní vždy po jednom úlomku vánoční svíčky.
Lodičky se zapálenými svíčkami se nechají plout po vodě. Majitele lodičky, která
vydrží nejdéle svítit a nepotopí se, čeká dlouhý a šťastný život.
PŮST - na Štědrý den se zachovává až do večera přísný půst. Dětem,
které se nemohou dočkat se slibuje, že vydrží-li nejíst, uvidí zlaté prasátko.
Ke společné večeři se zasedá, když vyjde první hvězda.
STÍNY - když
se rozsvítí, dívají se všichni po stěnách. Čí stín nemá hlavu, ten do roka
zemře.
STŘEVÍC - svobodné dívky házejí střevícem přes hlavu.
Obrátí-li se patou ke dveřím, zůstanou doma. Obrátí-li se špičkou ke dveřím,
provdají se a odejdou.
U ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE - chystá se o
jeden talíř navíc, pro náhodného hosta
- pod talíř se schová zlatý penízek -
šupinky z kapra pro štěstí, a aby se nás držely penízky
- od slavnostní
večeře se nesmí vstát, ani kdyby někdo bušil na dveře, protože ten, kdo vstane,
do roka zemře
HISTORIE VÁNOČKY - vánočka má dlouhou historii a
udržela se v oblibě až do dnešní doby. První zmínka o vánočce je z 16. století a
za dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti byla pojmenována jako
húska nebo calta a někde se v Čechách dodnes setkáváme s nejrůznějšími
pojmenováními - pletenice, pletanka, štědrovice, štědrovečernice, štricka,
štrucla, žemle, ceplík. Dříve vánočku mohli péct pouze cechovní řemeslníci -
pekaři. Od 18. století si je začali lidé péct doma sami. První z doma upečených
vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Velká vánočka se na
závěr štědrovečerní večeře rozkrájela. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po
krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly.
Zhotovit vánočku nebylo a není jednoduché, a proto se při přípravě těsta,
pletení a pečení vánočky udržovaly různé zvyky, které měly vánočce zajistit
zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí
těsta měla vyskakovat vysoko do výšky. Dávným zvykem také bylo zapékání mince.
Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý
následující rok. Připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar.
Vánočka je dodnes nezbytnou a nepostradatelnou součástí
vánočních svátků, ať pečená doma nebo koupená v obchodě. I dnes jsou zruční
jedinci, kteří dovedou spodní pletenec zhotovit ze sedmi pramenů (nejčastěji se
plete ze čtyř), anebo upletou celou vánočku najednou ze šesti pramenů.
KOLEDY - koledování je staročeský zvyk, kdy
koledníci hromadně obcházeli domy, často přestrojeni za maškary, a v každém domě
opakovali písně a sbírali dárky. Hlavní dobou koledování je období mezi
Štědrým dnem a svátkem Tří králů, tedy mezi 24. prosincem a 6. lednem.
Nejčastěji se chodilo koledovat na Štědrý den, svátek Štěpána a na Nový rok.
Dalším koledním obdobím byly velikonoční svátky. Obě tyto doby souvisí s
původním posláním koled, pozdravit každý dům na počátku nového
roku - ať již kalendářního, tak hospodářského - při zahájení
zemědělských prací. Středověká církev vytýkala koledníkům přílišnou nevázanost,
a byla i proti přestrojování mužů a žen navzájem a maskovavání za zvířata.
Církev tedy nakonec zakázala lidové kolední obchůzky a začala zavádět kolední
obchůzky kněží. Tímto chtěla nahradit staré koledování, a tak byly lidové
koledy ve 14. století vystřídány církevními vánočními písněmi o Kristově
narození nejdříve v latině, později v národním jazyce.
Pramen - V. Vavřinová: Malá encyklopedie Vánoc