Jako malá jsem z dýní znala jen kompot
Poslední dobou jsou velkým trendem sezónní pokrmy. Šéfkuchaři dávají rozhovory o surovinách, které jsou v danou dobu k dispozici, a často se u toho tváří, že objevili Ameriku. Ale o sezónnosti už něco věděly naše babičky, jen je nenapadlo to vytrubovat do světa.
Je logické, že v daném ročním období pracovaly s potravinami, které byly k dispozici. Z hlediska jejich dostupnosti a množství vedl jednoznačně podzim. Kdo má zahradu, potvrdí mi, že touto dobou vrcholí přísun všemožné zeleniny a ovoce do kuchyně. Také les nabízí své plody, a tak to v mnohých domácnostech vypadá jako po výbuchu. Nejinak je tomu u nás. A protože máme v kuchyni pracovní prostor pouze pro jednoho, bývají zabrány i ostatní volné plochy v domě. Podzim přináší nejen spoustu práce, ale i inspirace. Dokonce vede k dobrovolnému zapojení dětí do kuchyňských prací.
Ilustrujícím příkladem je dýně. To je vůbec fenomén. Často vzpomínám na své dětství a nevyhnu se tomu ani teď. Na zahrádce jsme pěstovali leccos, dýně nevyjímaje. Nešlo ovšem o současné trendy odrůdy, ale o klasické dýně, jejichž šlahouny a výhonky objímaly plot a obří plody z nich visící vypadaly, že snad každou chvíli musí spadnout na zem. Některé už na zemi byly, schovány pod velkými listy čekaly na své objevení. Maminka s babičkou je zpracovávaly na kompot a já dlouho žila v přesvědčení, že z dýně nejde nic jiného udělat. V devadesátých letech přišla inovace v podobě ananasové tresti, která se přidávala do nálevu. Dosáhlo se tím „báječné“ umělé chuti, která ananas nepřipomínala ani omylem. Později, když jsme my, děti, odrostly, se maminka odvážila experimentovat s dýňovým kompotem přidáním vína nebo rumu. To už bylo lepší, ale mně se pořád zdálo, že využívat dýně jen na kompot je škoda.
Uplynulo pár let a s mými malými dětmi jsme vyřezávali halloweenské dýně. Nebyla jsem z toho úplně nadšená, neboť mi to přišlo jako škoda materiálu. Dnes jsou děti odrostlé a „dýňový potenciál“ využíváme naštěstí zcela jinak. Také je k dispozici řada odrůd, od muškátových přes máslové až po hokaido. Ale i ty obrovské, jejichž název neznám, se stále pěstují. Přeborníkem v pěstování dýní je moje sestra, která letos sklidila asi 30 plodů různých odrůd. Díky ní máme možnost zkoušet různé dýňové recepty. K těm nejoblíbenějším patří dýňová polévka. Včera ji poprvé zcela samostatně vařil můj syn. Polévka byla perfektní, jen ta kuchyň po její přípravě vypadala, jak bych to tak popsala, no, jako když vaří mužský… Dnes bude do zpracovávání dýně zapojena dcera, chystáme se na dýňový cheescake. A v zásobě máme ještě řadu dalších nápadů, např. pomerančovodýňovou marmeládu, která se v uplynulých letech osvědčila jako jedlý vánoční dárek, kandovanou dýni pro mlsání za dlouhých zimních večerů či dýňovobramborové pyré, které se báječně hodí k vařenému hovězímu. A protože sestra vyhrožuje, že mi veškeré své výpěstky přenechá, vypadá to, že dojde i na ten dýňový kompot.
Jako malí jsme ho mívali k jitrnicovému a jelítkovému prejtu, což se může zdát jako zvláštní kombinace, ale jak už to tak bývá, v dospělosti často vzpomínáme na chutě pokrmů z dětství. A tak zatímco píši tyto řádky, už mi hlavou běží, že bychom měli udělat domácí zabijačku. Má to však háček. Nemáme prase!
(vkv)