Mšensko - Letošní 26. ročník Kokořínského triatlonu byl pro mě trochu jubilejní. Popatnácté jsem byl součástí organizačního týmu dobrovolníků z TJ Sokol Mšeno. Jsme zkušená, sehraná parta s přesně rozdělenými úkoly. Mou úlohou je vymyslet nové trasy pro kolo i běh. Řádně je označit a před závodem všem účastníkům při rozpravě srozumitelně popsat.

Letos mi mé podvědomí našeptávalo, že už mě nemůže nic překvapit. A ejhle! Poslechl jsem ho. Chyba. Překvapení se dostavilo. Vše začalo několik týdnů před závodem. S Radkou jsme začali hledat putovní pohár určený ženám. Po poměrně povedené detektivní práci jsem ho vyzvedával ve Cvikově u vítězky z roku 2016. V průběhu hledání se mi též povedlo najít chlapíka, jenž byl ochoten vyrobit pohár pro ženy veteránky. Slíbil, že ho do druhé červencové soboty dodá. Trasu jsem vymyslel, vyzkoušel a nechal schválit kolegy organizátory.

Ve středu, jako bych něco tušil, jsem vzal batoh se šipkami a obešel s nimi běžeckou část triatlonu. Současně jsme si s Martinem domluvili hodinu, kdy společně budeme značit trasu pro kola. V pátek ráno jsem však musel odjet na druhý konec republiky. Při dobré konstelaci hvězd jsem měl domluvený čas stihnout a trať by byla v rámci terénních podmínek do večera slušně připravená. Schůzka, která měla trvat mezi 10.00 a 10.15, začala vlivem dopravní nehody až v 11.30. Skončila v poledne. Vyrazil jsem zpět. Co čert naplánoval - další nehoda, kolona na dálnici před Olomoucí. Venku 30°C ve stínu. Bez oběda. Cestou mi volal truhlář, že má pro nás hotový pohár a mohu si jej vyzvednout. V tu chvíli mi došlo, že letos budu značit trasu i ráno těsně před závodem. Se zpožděním, zato za hezkého počasí se nám povedlo udělat alespoň dvě třetiny práce a chtěl jsem vyrazit do Mnichova Hradiště. Výrobce však musel kamsi odjet, že prý mi pohár předá ráno v osm. V duchu jsem počítal, v kolik musí zvonit budík, abych stihl se šipkami objet zbytek cyklotrasy, vyrazit do Mnichova Hradiště a vrátit se včas na prezenci na Harasov.

Ráno za svítání jsem tedy seděl v sedle MTB, klepal kosu a doufal, že si v začínajícím dešti někde ve sjezdu nerozbiju nos. V osm jsem v Hradišti vyzvedl osoustružené dřevo a mazal zpět. Ovšem bez dokončené práce na trati. Chyběly mi poslední kilometry Kačinou nahoru. Býval bych to stihl, nebýt deště a Radčina telefonátu, abych naložil stan a vzal jej s sebou k rybníku. Prosbu jsem splnil, co bych pro sestru sokolku neudělal, ovšem Kačinu jsem do startu neprojel. V souběhu událostí jsem si zapomněl poznamenat body do rozpravy před startem. Následně jsem před téměř padesáti závodníky koktal, informace sděloval napřeskáčku a možná i neúplně. Jakmile všichni naskákali do vody, zmizel jsem též a jel dokonat svoji organizační povinnost. Pak se vše naštěstí vrátilo do svých kolejí. Tedy skoro vše. Závodníci bloudili jako každý rok. Jen asi trochu více. Běžeckou trasu nám navíc nějaký idiot přeznačil. Možná tentýž, který o kousek dál nechal válet obal od svačiny. Prázdný je nejspíš těžší a objemnější než plný.

K samotnému závodu. Jako každoročně přijeli výborní triatleti - zkušení účastníci (Olga Lacinová už podvacáté) a samozřejmě ti, kteří si tuto šichtu chtějí alespoň jednou za život zkusit. Ze třetí skupiny se často posléze stávají ti výborní a hlavně ti zkušení. Kéž je vás všech hodně a můžeme společně po sportovním výkonu posedět u kytary a zhodnotit uplynulou druhou červencovou sobotu. Za rok nashle.

Martin Kauler