Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem, 5. díl
Dnes si projedeme zajímavou trasu ve Skotsku - Kaledonský průplav. Už začátkem 19. století vznikl nápad vytvořit na severu Skotska spojovací vodní cestu z Fort William na pobřeží Atlantiku s městem Inverness na pobřeží Severního moře. Začali s pracemi a po dvaceti letech byl v roce 1822 průplav slavnostně otevřen. Pracovalo se tehdy systémem krumpáč, lopata a koňské povozy. Nemusela být prokopána celková délka 96 km, na trase Kaledonského údolí leží i tři dlouhhá jezera. Loch Lochy, Loch Oich a Loch Ness, které je z nich nejdelší, měří přes 40 km. Takže stačilo vykopat pouze 38 km mezi jezery a moři, k tomu taky postavit po celé délce silnici.
Všechna jezera leží v nadmořské výšce mezi 40 a 15 m, Loch Ness je nejníže. Výškové rozdíly mezi jezery, městy a moři vyrovnává celkem 29 zdymadel. Hned kousek za Fort William vyrovnává největší rozdíl systém osmi plavebních komor, říkají jim Neptunovy schody.
Jedeme silnicí podle kanálu, ten má po celé délce hloubku 5 metrů, šířka se pohybuje mezi deseti a dvaceti metry. Pro velké lodě to není, ale pro sportovní čluny, plachetnice a turistické výletní lodě bohatě postačuje. Na některých místech musí silnice zamířit na opačný břeh. To umožňují mosty, které se při průjezdu lodí na jedné straně odpojí od břehu, otočí po směru vody, loď propluje a most se vrátí zpátky. Celá tato akce trvá pouze několik minut a jedeme dál.
Za půl hodiny jsme se dostali k jezeru Loch Ness. Není v Británi největší, nejrozlehlejší, ani nejkrásnější, má ale něco, co ho činí cílem nekonečných davů návštěvníků a badatelů - Nessie. Obludu, která přežila z éry dinosaurů do dnešní doby. Každý tomu věří, nikdo ji ale neviděl, nechytil a ani pořádně nezdokumentoval. Objevily se sice nějaké nejasné fotografie, později se ale prokázalo, že se jedná o podvrhy. Je tedy nejvyšší čas ji objevit a zdokumentovat, proto jsme vlastně tady. U starého hradu Urquhart se prý podle pověsti objevuje nejčastěji, tak snad! Jezero osvětluje nízko ležící slunce, vítr dělá na hladině vlny a stíny za nimi připomínají hřbet nějakého ještěra. Jinak nevidíme nic. Tak snad o kousek dál u města Drumnadrochit, tam prý občas vyleze na břeh a sháni se po potravě.
Jsme na místě, už je dost pozdě, světla ubývá, to by se mohla objevit. Taky ano, splňuje se můj sen! Za nákupním střediskem se vynořila hlava na dlouhém krku, rozhlíží se bedlivě po okolí. Pomalu se k ní blížím, zatím se nebojí, já taky ne a už jí sedím za krkem. Doufám, že mě sveze, a hlavně doufám, že nežere lidi. Je podezřele klidná, necuká se, ani se nesnaží mě setřást. Poplácám ji po těle, nějak divně to duní. Buď je hladová a má prázdné břicho nebo je to spíše tím, že je celá z bronzového plechu. Takže jsem žádný převratný objev neudělal, jako každý nadšenec přede mnou. Ale můžu se alespoň pochlubit tím, že jsem seděl na pravé Nessie.
Ale konec legrace, projdeme si městečko. Všude samá restaurace, sledujeme alespoň jídelní lístky. Kromě závratných cen vidíme u každého jídla jméno Nessie, proto už tu žádná v jezeře není. V parku vidíme v jezírku další příšeru, tentokrát menší a z betonu, vypadá jako brontosaurus. Ať už je v šestém století vzniklá tradice pravdivá nebo ne, je stále živá a jistě přetrvá ještě hodně dlouho a lidé se sem nadále pohrnou. Bylo to tu všechno moc hezké.
V jednom z mnoha obchodů se suvenýry jsem si koupil malou Nessie s magnetem na lednici, dám ji k ostatním a bude mi připomínat mé zdejší dobrodružství. Jen tak na okraj, když některé naše účastnice viděly, jak na tu Nessie lezu, křičely, ať jdu honem pryč a některé raději prchaly zpátky. Je vidět, jakou má ta zdejší tradice sílu. Během dlouhých let se řada vědeckých i amatérských expedic pokoušela příšeru objevit, bádali a bádali, potápěli se do hloubek studeného jezera, utráceli spoustu peněz. A výsledek byl vždy stejný - nic neobjevili. Ono to ani není z biologického hlediska možné, žádný živý tvor by nemohl ty miliony let ve zdraví přežít až do dnešní doby. Ale kdo ví?
Dojeli jsme ještě na konec průplavu, prohlédli město Inverness a dopřáli tělu potěšení v rybárně. Zvládnul jsem tradiční místní pokrm fish and chips, nasedli jsme do autobusu a vydali se na cestu zpátky přes celé Skotsko. Nádherný úplněk s jasnou oblohou nám umožnil pozorovat kouzelnou krajinu skotské náhorní plošiny. Tolik zvěře jako tady nikdo z nás nikdy neviděl. Velká stáda horských ovcí, jelenů a typický zdejší zrzavý divoký skot pozorujeme po celé trase náhorní plošinou. Skotsko, jsi skutečně nádherná země, snad se sem ještě někdy dostaneme.
Zdeněk Bergl